1. Jossine
Stála jsem ve stínu stromů v odlehlé části zahrady a pozorovala ho. Jeho drzost mě udivovala, ale nemohla jsem mu upřít ani odvahu. Vstup do zahrady byl nepovolaným přísně zakázán.
Váhala jsem, jestli na něj zavolat stráže, ale nakonec jsem se rozhodla s tím počkat. Lákalo mě ještě chvíli ho sledovat, jak bezstarostně prochází mezi rozkvetlými šeříky a netuší, co ho to může stát.
Bylo krásné slunečné ráno a zahrada se zdála opuštěná. Všude vládl klid, nikde nikdo - jen já a ten cizí vetřelec. Tiše jsem se přesunula do stínu velkého kaštanu, abych toho cizince mohla pozorovat z větší blízkosti. Vypadal zajímavě, vysoký, štíhlý, oblečený v plátěných kalhotách, světlé košili a kožené vestě. Tmavé, dlouhé vlasy měl ledabyle stažené dozadu a stav jeho oděvu dával tušit, že má za sebou dlouhou cestu. Všimla jsem si i meče v pouzdře na jeho zádech. Ale muž nevypadal jako bojovník.
Cizinec prošel hájem až k jezírku s blankytně modrou vodou. Prosmýkla jsem se mezi stromy až tak blízko, že jsem mohla sledovat, jak se ranní paprsky slunce odrážejí na hladině. Ale v této chvíli mě nádherná hra barev neupoutala, protože jsem zvědavě sledovala, co udělá ten neznámý narušitel. Zůstal stát a chvíli se kochal pohledem na jezírko. Na několik vteřin zabloudil pohledem i mým směrem, ale já byla příliš opatrná, než aby mě mohl mezi kvetoucími keři jasmínu zahlédnout.
Cizinec ještě chvíli stál na břehu a pak se začal svlékat. Odložil pouzdro s mečem, ležérně setřásl z ramen svou vestu, košili, a když si stáhl i kalhoty, stál na břehu úplně nahý. Ze svého úkrytu jsme si ho prohlížela s lehkým úsměvem na rtech. Na zavolání stráží jsem už ani nepomyslela a dívala se, jak pomalu vstoupil do jezírka.
Několik minut jsem pozorovala, jak se bezstarostně ráchá ve vodě a trochu mu záviděla, protože začínalo být horko. Plaval napříč jezírkem a já se trochu přikrčila, protože když vystoupil na druhém břehu, stál už jen několik metrů od mého úkrytu. Konečně však byl dostatečně blízko, abych si mohla prohlédnout každý detail.
S neskrývaným zájmem jsem ho začala studovat pohledem; sledovala jsem, jak mu z vlasů crčí voda, jak kapky stékají po jeho opáleném těle, po hladké hrudi, pevných bocích, zadku a svalnatých nohách.
Muž se natáhl do trávy na okraji jezírka a nechal sluneční paprsky, aby ho osušily. V hlavě se mi začal rodit plán, a jakmile jsem uviděla, že cizinec zavřel oči, potichu jsem na sebe seslala kouzlo neviditelnosti a opatrně proběhla mezi keři. Tichými kroky jsem se přenesla na druhou stranu jezera, kde neznámý nechal své věci včetně zbraně. Sebrala jsem jeho oblečení a vzala do ruky pouzdro s mečem. Co nejopatrněji jsem se přiblížila k ležícímu muži, opět se zviditelnila a bez varování mu položila ostrou špičku jeho meče na krk. Muž otevřel oči a podíval se na mě beze známky překvapení.
„Už tě unavilo schovávat se ve křoví?“ usmál se a já pochopila, že o mně věděl celou dobu.
„Vstup do této zahrady je přísně zakázán,“ pronesla jsem a ignorovala jeho poznámku.
„Ale no tak, snad mi nechceš nahnat strach? Vždyť ten meč sotva uneseš.“
„Tak zavolám stráže.“
Muž se pousmál a než jsem stačila cokoli udělat, sotva znatelným pohybem ruky vyslal mým směrem kouzlo. Zastihl mě nepřipravenou, takže mi tlaková vlna nejen vyrazila meč z ruky, ale také zbavila rovnováhy. Nemotorně jsem sklouzla do jezírka a můj výkřik přerušila voda, která mi vnikla do úst. Ve svých oblíbených bílých šatech jsem se rozplácla v jezírku. Vzteky bez sebe jsem spatřila toho drzouna, jak se mi směje. Takhle mě ponížit!
„Stráže! Stráže!" volala jsem, co mi síly stačily, zatímco jsem se drápala na břeh. Nebylo to nic snadného, dlouhé šaty nasáklé vodou mi ztěžovaly pohyb.
Muž se mezitím oblékl, sebral ze země svůj meč, který jsem při pádu upustila, a zasunul ho zpět do pouzdra.
S úsměvem natáhl ruku ke mně, aby mi pomohl z vody. Ignorovala jsem jeho nataženou dlaň a sama se vyškrábala na pevný břeh. Vrhla jsem na něj nasupený pohled a snažila se popadnout dech.
„Myslel jsem, že..." začal muž, ale odmlčel se, když spatřil, že do zahrady vtrhly stráže.
V duchu jsem se usmála. Konečně dostane, co si zaslouží.
Několik ozbrojenců obklopilo cizince a namířilo na něj své meče.
„Co jsi zač?" zeptala se Rissa, velitelka stráží.
„Jsem kouzelník ze Severních zemí."
„Kouzelníky v císařství nevidíme moc často," poznamenala Rissa. „Co tě sem přivádí?"
„Hledám jednoho přítele," odpověděl neurčitě cizinec.
„Vstup do zahrady je zakázán."
Kouzelník jen pokrčil rameny. „To jsem nevěděl."
Rissa si chvíli měřila vetřelce pohledem, ale pak kývla na strážné. Ti sklonili meče a stáhli se. „Můžeš jít," řekla, „ale pro příště se raději drž od univerzitních pozemků dál."
„Přece ho nenecháte jen tak odejít!" vyhrkla jsem. „Porušil zákaz a mimo to," obrátila jsem se na Rissu, „zaútočil na mě."
„Zaútočil na tebe? Opravdu?" podivila se velitelka stráží a přejela pohledem mé zmáčené, zablácené šaty.
„Jenom malé nedorozumění," ozval se muž, ale Risse i ostatním už bylo dávno jasné, co se tady odehrálo.
„Paní Sevrina by s tím nesouhlasila," pokusila jsem se ještě prosadit svou.
„Paní Sevrinu s takovou maličkostí nemíním obtěžovat," zpražila mě Rissa a pak se obrátila na toho kouzelníka. „A ty jdi."
Cizinec jí pokynul na pozdrav a zamířil k bráně ven ze zahrady. Pak se ale ještě otočil, podíval se na mě a usmál se.
* * *
Spěchala jsem chodbou a doufala, že nepřijdu příliš pozdě. Slavnost začala už před půl hodinou, ale snad si zatím mé nepřítomnosti nikdo nevšiml. Celý den jsem se bezcílně potulovala po univerzitě a myslela jsem na toho záhadného cizince. Uvažovala jsem, jestli bych o něm neměla říci Paní Sevrině, ale pak jsem to zavrhla. Rissa měla pravdu, nebyl důvod ji s tím obtěžovat. Ale ani jednání velitelky stráží se mi moc nezamlouvalo. Klidně ho nechala jít. Ten drzoun si zasloužil trest, pobyt v žaláři by mu jenom prospěl. Kouzelník jeden namyšlený! Věděla jsem, jak jsou čarodějové arogantní, ale tenhle překonal i mé nejhorší představy.
Vstoupila jsem do velké univerzitní haly. Rozlehlý sál byl vyzdoben květinami a osvětlen obrovskými zlatými lustry s mnoha svícemi. Na balkoně seděli hudebníci, ale zatím se nehrálo. Jak jsem předpokládala, na slavnost dorazili snad všichni důležití i ti méně důležití lidé z města. Sloužící pobíhali kolem dokola a nabízeli hostům různé speciality a dolévali víno. Sebrala jsem z podnosu jednu skleničku a vmísila se do davu. Pomalu jsem procházela sálem a rozhlížela se kolem, jestli spatřím nějakou známou tvář.
Většina ostatních dívek ze školy se věnovala hovoru s obchodníky a šlechtici, kteří se na slavnost vždy sjížděli, a tak jsem je nerušila. Paní Sevrina seděla v čele stolu vedle staršího muže v bohatě zdobeném obleku, kterého jsem neznala. Naše představená se těšila velké úctě a mezi námi by se nenašla dívka, která by k ní nevzhlížela. Možná už nebyla nejmladší, ale přesto stále vypadala skvěle a její stříbrné vlasy se nedaly přehlédnout.
Všude se tísnilo plno lidí a zdálo se, že se slavnost opravdu vydaří. Protlačila jsem se davem až ke dveřím na terasu. Tam, stranou všem ostatním, jsem spatřila Nicallu, jak živě debatuje s nějakým mužem. Sebejistou krásku jsem příliš nemilovala, ale nedalo se popřít, že mezi muži byla oblíbená. Velmi oblíbená. Koho asi tentokrát lapila do svých sítí?
„Jdeš pozdě,“ zaslechla jsem známý hlas a otočila se. V mém zorném úhlu se objevila usmívající se tvář světlovlasého elfa.
„Netušila jsem, že si toho někdo všimne.“
„Vyhlížel jsem tě, Josinne,“ přiznal mladičký elf a usmál se.
„Proč mě? Nicalla je příliš zaneprázdněná?“
„Vlastně ano. Zaměstnává jí nějaký cizí šlechtic. Může se přetrhnout, aby na něj udělala dojem.“
„Proč mě to nepřekvapuje.“ Se smíšenými pocity jsem sledovala, jak Nicalla s cizím mužem zkušeně koketuje.
„A co nového u císařovny, Kaladane?“ změnila jsem rychle téma a obrátila pozornost zpět na elfa. Jeho rodiče byli poradci naší vládkyně a on byl na to patřičně hrdý.
„Slyšel jsem, že v Severních zemích se schyluje k další válce,“ řekl Kaladan a jeho veselá tvář potemněla. „Před pár dny přišla skupina kouzelníků s poselstvím z Modrých Věží. Myslím, že chtějí naší pomoc.“
„Naší pomoc?!“ podivila jsem se. „Odkdy kouzelníci žádají někoho o pomoc?“
„Víš, ono se o tom nesmí mluvit,“ ošíval se elf. „Ani já bych o tom nevěděl, kdybych neslyšel naše, jak se hádají.“
„O čem se hádali?“
„Když ti to řeknu, musíš slíbit, že to nikomu neprozradíš.“
„No tak, Kale, přece mě znáš.“ Ujišťovala jsem ho, i když jsem věděla, že mladík by mi tu informaci řekl i tak. Neměl tady mnoho přátel a za mnou chodil pokaždé, když si potřeboval popovídat. V císařství jiní elfové nežili a jakým hnutím osudu se sem dostali jeho rodiče, jsem nevěděla.
„Dobře, tak poslouchej,“ začal Kaladan, chytl mě za předloktí a vedl mě stranou, kde nás nikdo nemohl poslouchat.
„Předpokládám, že ty jako budoucí sorkerenka víš co je to Povstání Sedmi.“
Matně jsem si vybavila svoje poznámky z přednášek o Novodobé historii kouzelnictví a v duchu si představila stránku s nadpisem Povstáním Sedmi. V mysli mi okamžitě vyvstalo jméno Maleck Raia, ale to bylo tak všechno. Novodobá historie kouzelnictví nebyl můj oblíbený předmět.
„Týkalo se to nějak povstání kouzelníků v Severních zemích,“ řekla jsem po chvíli. „Vybavuji si jméno Maleck Raia.“
„To toho moc nevíš,“ ušklíbl se Kal. „Paní Sevrinu by asi nepotěšilo, že její studentky mají tak omezený rozhled.“
„Moc mě neprovokuj nebo ti přičaruji nějakou odpornou vyrážku,“ vyhrožovala jsem v žertu.
„Pokud by sis ovšem, ty bystrá studentko, vzpomněla na to správné kouzlo,“ rozesmál se Kal a já se navzdory všemu zasmála s ním. Měla jsem Kaladana ráda, byl upřímný, veselý a hodný a k tomu ještě neocenitelný zdroj informací.
„Tak o co tedy šlo v Povstání Sedmi?“
„Před více než 40 lety se sedm mocných kouzelníku vzepřelo Radě Modrých Věží. Chtěli, aby Rada odstoupila a nechala vládnout je. Strhla se bitva a Sedmička zvítězila. Několik následujících let to v Severních královstvích vypadalo dost špatně, ale nakonec byli svrženi. Všech Sedm Mocných, jak se jim tehdy říkalo, bylo rozprášeno a od té doby o nich nikdo neslyšel. Až doteď.“
„Co se stalo?“
„Už skoro rok sem ze Severních království přicházejí zvěsti o tom, že by se Sedmička mohla znovu vrátit.“
„Proč zrovna teď?“
„Zjistilo se, že Maleck Raia, vůdce Mocných, není mrtev, jak se celé ty dlouhé roky myslelo a Rada se domnívá, že možná shromažďuje starou partu, aby znovu zaútočil na Věže.“
„A oni chtějí, abychom jim pomohli? Proč bychom se měli plést do záležitostí kouzelníků?“
„Mluvíš jako můj otec. On si taky myslí, že to není naše věc a naší zemi uškodí, když se budeme míchat do věcí mezi čaroději. Pak by Mocní, pokud by znovu povstali, měli záminku zaútočit i na nás.“
„Jako by nějakou záminku potřebovali. Kouzelníka dychtícího po moci nic nezastaví."
„Proto se také naši pohádali. Matka si myslí, že je naší povinnosti pomoci Modrým Věžím a jednou pro vždy svrhnout Mocné než obsadí Severské země a po tom i nás.“
„Jakou pomoc od nás chtějí? Žádají, aby jim pomohli sorkerenky?“
„To těžko,“ zavrtěl hlavou elf. „Vždyť víš, jaký názor mají kouzelníci na schopnosti vás sorkerenek.“
„Vyrovnáme se jakémukoli kouzelníkovi,“ vyhrkla jsem uraženě a v duchu zuřila nad tou arogancí. "Co tedy chtějí?"
„Nevím. Zaslechl jsem jenom to, že žádají císařovnu, aby tady někoho ukryla.“
„Nějakého kouzelníka?“
„Možná,“ pokrčil rameny Kal. „Třeba…“
Elf se odmlčel, protože k nám mířila Nicalla.
„Kaladane,“ usmála se světlovláska na elfa a pak se obrátila na mě.
„Josinne, slyšela jsem od strážných, jak sis dneska dobře zaplavala v jezeře."
Nedalo se říct, že bych to nečekala. S úšklebkem jsem se na tu blonďatou mrchu podívala. Marně jsem však hledala slova, kterými bych ji mohla utřít.
***
Následující den jsem proseděla v knihovně a snažila se něco naučit. Byla jsem tam sama, protože drtivá většina dívek trávila dnešní slunečný den raději venku. Ráno jsem zaslechla Nicallu, jak se chlubí, že má sjednanou schůzku s tím šlechticem. Ostatní dívky skoro zezelenaly závistí, když jim to Nica říkala.
Naslinila jsem si prst a otočila na další stránku. Do očí mě praštil velký nadpis kapitoly - Povstání Sedmi. Okamžitě jsem si vybavila včerejší rozhovor s Kaladanem a zvědavě pokračovala ve čtení. K mému zklamání v knize nebylo nic, co by mi včera už neřekl Kal. Zavřela jsem knihu a rozhlédla se po ohromné knihovně s velkými okny, kterými dovnitř proudila záplava slunečních paprsků. Přelétla jsem pohledem ty stovky regálů s knihami a napadlo mě, že někde tady určitě musí být kniha, kde o Povstání Sedmi najdu něco víc.
Vstala jsem od stolu a zamířila do oddělení s historickými spisy. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem našla, co jsem hledala. Nakonec jsem vybrala asi čtyři knihy, které mě zaujaly, a vrátila se zpět ke svému stolku. Dychtivě jsem začala procházet jednu po druhé.
Dočetla jsem se, že Maleck byl považován za jednoho z nejmocnějších čarodějů všech dob. Před Povstáním se spojil s dalšími šesti silnými kouzelníky a společně žádali Radu Modrých Věží, aby odstoupila a nechala vládnout je. Na to Rada nepřistoupila a tak začala válka. Sedm Mocných triumfovalo a dobilo Modré Věže, které byly během bojů několikrát vypáleny a některé strženy. Sedmička a její přívrženci si podrobila Severní země na dalších dvacet let a Maleck Raia se prohlásil za absolutního vládce. Ctihodný Elazar De´cair, Nejvyšší Radní, a pravděpodobně nejzkušenější čaroděj, se ještě pokusil zpochybnit Maleckovu pozici a dožadoval se, aby o vládci Modrých Věží rozhodl souboj na život a na smrt, jako to bývalo dávným zvykem než Věžím začala vládnout Rada. Maleck Raia souhlasil a následný boj mezi ním a Elazarem jen potvrdil jeho převahu. Proti prvnímu mezi Mocnými neměl Elazar De´cair ani tu nejmenší šanci. Když ostatní kouzelníci z Věží viděli, jak lehce Maleck Raia porazil Nejvyššího Radního, pochopili, že mezi nimi není nikdo, kdo by měl sílu mu vzdorovat. Tak před ním nakonec poklekli a uznali ho za svého pána.
Jak se ukázalo, mezi Mocnými a císařstvím existovala dohoda o příměří. Císařovna slíbila, že její země zůstane neutrální a nebude do bojů zasahovat. Jenomže situace v Severních královstvích se stávala neúnosná a tak nakonec na naléhání kouzelníků a některých poradců císařovny byl tento slib porušen. Vládkyně vyslala na pomoc Severním zemím armádu společně se skupinou sorkerenek. Tažení vedla Sevrina D´Orsey.
„Paní Sevrina?“ Prudce jsem zvedla hlavu od knihy a ani si neuvědomila, že jsem její jméno vyslovila nahlas. Naše představená vedla výpravu proti Sedmi Mocným?
Výprava však byla zmasakrována. Ze sorkerenek přežila pouze Sevrina, která byla na rozkaz Malecka Raii ušetřena a poslána zpět. Protože císařovna porušila svůj slib, všichni se obávali, že Mocní na císařství zaútočí. Bylo svoláno velké shromáždění. Vládkyně společně s uprchlými kouzelníky a ostatními poradci rozhodla, že je nutné odstranit Malecka Raiu.
Angel Mey, jeden z kouzelníků, kteří před válkou opustili Modré Věže, byl vybrán, aby ho zabil. Angel se skutečně dostal až k Věžím, jenomže byl odhalen dříve, než se mu podařilo Malecka Raiu zneškodnit. Uvěznili ho, ale Maleck Raia Angela nezabil. Byl ochoten vyjednávat o jeho vydání. Proběhla schůzka mezi Maleckem a Sevrinou, která zastupovala císařovnu, a nakonec se domluvilo Angelovo propuštění. Ale ten nesouhlasil a místo toho, aby si zachránil život, vyzval Malecka Raiu na souboj o vládu nad Modrými Věžemi…
Otočila jsem stránku a rychle přejela následující řádky. Celá další část se týkala vlastního souboje, který byl skutečně popsán do nejmenších detailů. Napadlo mě, že autor knihy pravděpodobně viděl ten boj na vlastní oči.
Souboj se tradičně odehrával v Kortanském chrámu, který se tyčí na vrcholu hory Kortano poblíž Modrých Věží. Ti, kdo před tím viděli konfrontaci mezi Maleckem a Nejvyšším Radním Elazarem, prorokovali rychlý konec pro Angela Meye. Ten si navíc k všeobecnému údivu vybral, že bojovat se bude v Ke-al-shee, což všichni považovali za poslední hřebíček do jeho rakve.
Ke-al-shee?
Zapátrala jsem v paměti, ale ten výraz jsem před tím nikdy neslyšela. S povzdechem jsem vstala a znovu zamířila mezi regály s knihami. Tentokrát do oddělení s encyklopediemi.
Mávnutím ruky jsem si přivolala velkou tlustou bichli a položila ji na nejbližší stolek. Po chvilce listování jsem našla, co jsem chtěla.
Ke-al-shee: umění boje se zbraní či beze zbraně za pomoci silné útočné magie; velmi obtížné a fyzicky i duševně náročné; je považováno za nejvyšší stupeň konfrontace mezi čaroději; používá se zřídka kvůli vysokým nárokům na kouzelníkovy schopnosti.
Zaklapla jsem encyklopedii a vrátila ji nahoru do police. Napadalo mě, že pokud je boj v Ke-al-shee tak obtížný, proč si ho Angel Mey vybral. Trochu mi to zavánělo typickou arogancí čarodějů, kteří nevynechají příležitost, aby se předvedli, i když na to nemají. No, ale třeba se pletu. Možná byl Angel Mey opravdu tak dobrý kouzelník.
Sedla jsem si zpátky ke stolku a netrpělivě se dala do čtení. Další kapitola se zabývala průběhem samotného souboje.
Horní patra chrámu se brzy zaplnila a nebylo tam k hnutí. Davy stály u kruhových ochozů a shlížely dolů. Rozlehlá svatyně však zůstávala prázdná a čekala na hlavní aktéry dnešního představení. Místnost zdobily velké mramorové sochy a leštěná podlaha částečně pokryta ledem se leskla jako zrcadlo. Na západní straně nebyl chrám obehnán zdí, ale pouze několika tlustými sloupy, které také tvořily jedinou hranici mezi chrámem a hlubokou strmou propastí. Chrám byl kdysi dávno vytesán přímo do skály a mezi sloupy se dalo vyhlédnout ven do krajiny na zasněžené vrcholky hor, za kterými se tyčily vysoké tyrkysově zbarvené věže.
Všude se tísnily davy kouzelníků i obyčejných lidí, pouze od zbývajících šesti Mocným udržovali diváci patřičný odstup. Katarina Morve zahalená do teplého pláště s koženými rukavicemi znuděně sledovala nejasný odraz svého krásného obličeje na zmrzlé podlaze. Pak se obrátila na mohutného kouzelníka stojícího vedle ní.
„Proč jim to tak trvá, Kello?“
„Přece víš, jak se Maleck rád předvádí,“ ušklíbl se čaroděj.
„Čekáme tu už skoro hodinu jenom proto, abychom viděli, jak ho Maleck za deset vteřin vyřídí,“ ozval se netrpělivě Deshiel, další z Mocných.
„No, jen abys nebyl překvapený,“ řekl Kello
„Desh má pravdu. Pamatujete Elazara De´caira?“ přidal se Jareth a rozesmál se. „Šestnáct vteřin, přesně. Ještě teď vidím, jak se ostatní kouzelníci tvářili při pohledu na to, co zbylo z jejich veleváženého Radního.“
„Možná, že si dneska Maleck vylepší svůj osobní rekord,“ ozval se Deshiel, podíval se na Jaretha a oba se rozesmáli.
„Hlupáci,“ usadila je Katarina. „Angel není De´cair.“
„Ty máš zase náladu, Trino,“ ušklíbl se Deshiel. „Co třeba sázka? O pět set, že ho Maleck zabije do dvou minut, kdo se přidá?“
„Souhlasím s Katarinou, že Angel je silný protivník,“ ozval se Kello. „Mých pět set, že to Maleckovi zabere víc jak deset minut.“
„Jarethe?“ řekl Deshiel a podíval se na velmi hubeného kouzelníka stojícího vedle něj, ale ten jen zavrtěl hlavou. „Garsi, Chrisi?“ obrátil se poté na dva opodál stojící muže. „Chcete si taky vsadit?“
„Ty vaše sázky,“ ušklíbl se ten, jehož jméno bylo Gars a nevzrušeně pokračoval v rozhovoru, který vedl s druhým čarodějem.
„Katarino?“ otočil se na ni Deshiel. „A co ty?“
Krásná kouzelnice se usmála, zamyšleně přejela pohledem celý chrám a ochozy nabité diváky. „Mých pět set,“ přisadila si nakonec, „že Maleck Angela vůbec nezabije.“
Více Katarina říci nestihla, protože do promrzlého chrámu konečně vkročil Maleck Raia a po něm i trochu pobledlý Angel.
Na okamžik jsem přestala číst a zaposlouchala se. Do knihovny někdo vešel, slyšela jsem kroky, které se blížily. Zavřela jsem knihu a schovala ji pod šaty. Pak jsem vyhlédla zpoza regálu do uličky. U velkého okna knihovny jsem spatřila Paní Sevrinu v rudých šatech, její nádherné stříbrné vlasy se třpytily, jak na ně okem dopadaly sluneční paprsky. Vedle ní však stál ještě někdo další. Byl to pohledný mladík, kterého jsem neznala. Na tu dálku jsem mu neviděla dobře do obličeje, ale nevypadal o moc starší než já. Měl modrou, zdobenou tuniku a tmavé kalhotách. Vlasy - rovné a světlé s několika stříbrnými prameny - mu padaly na ramena. Stříbrnými? Znovu jsem se podívala na dlouhé třpytící se vlasy naší představené a pak na toho mladíka. Hlavou mi proběhla myšlenka, která se tak okázale nabízela.
Oba se spolu o něčem dohadovali, ale mluvili příliš potichu, abych je mohla zaslechnout. A tak jsem se nenápadně přemístila o něco blíže za další regál. Věděla jsem, že ode mě není správné takhle Paní Sevrinu špehovat, ale moje zvědavost byla silnější. Abych se neprozradila, rychle jsem na sebe seslala kouzlo neviditelnosti a doufala, že mě Paní Sevrina neobjeví. Pomalu jsem se dostala až za poslední regál, který stál nejblíže k místu, kde se Paní Sevrina dohadovala s tím klukem.
„Dnes jsem byla znovu v paláci,“ slyšela jsem unavený hlas naší představené. „Poslové říkají, že se v Severních zemích schyluje k válce.“
„Ale, matko, to už říkají dva roky,“ ozval se nevzrušeně mladík a já si pomyslela, jak je zvláštní, že jsem nikdy neslyšela o tom, že by Paní Sevrina měla syna. Alespoň se má prvotní domněnka ukázala jako správná.
„Tentokrát je to jiné,“ promluvila znovu Paní Sevrina. Byla rozrušená. „Musíš se mít na pozoru.“
„Umím se o sebe postarat,“ řekl mladík a pak se náhle otočil. Podíval se přímo na mě a já instinktivně uhnula do úkrytu za nejbližší polici. Bylo to ale unáhlené, přece mě nemohl zahlédnout, když jsem neviditelná, pomyslela jsem si, ale přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že o mně ví.
„Děje se něco, Neladare?“ zeptala se naše představená a tázavě na svého syna pohlédla. Ten se ještě jednou zadíval do míst, kde jsem se ukrývala, a pak se obrátil zpět na Paní Sevrinu.
„Nic,“ zavrtěl hlavou.
