10. Neladar
Vyšel jsem ven na terasu, abych si pročistil hlavu. Jednání stále probíhalo a zevnitř ke mně doléhaly rozrušené hlasy. Nedělal jsem si iluze, že se ti v sále dokáží na něčem dohodnout. A abych řekl pravdu, už mi na tom nezáleželo. Všechny moje myšlenky se upínaly k tomu, co jsem se právě dozvěděl o svém otci. On a první mezi Mocnými byli přátelé. Společně se postavili proti Radě Modrých Věží. A i když se Angel Mey v následné válce neangažoval, stejně měl velký podíl na tom, že Věže nakonec padly. Aspoň tak to tvrdil Barthagar.
Další věc, která mi na klidu nepřidala, byl klenot tiše ležící v mém pokoji na dně truhly. Ani na vteřinu jsem nepomyslel na to, že bych o Hvězdě Beleriamu někomu řekl. Možná se pletu, možná je úplně logické vysvětlení, proč měl Raia na krku drahokam, který byl podle všeho navěky ztracen společně s tělem mého otce. Jenomže něco tady nehrálo. A Maleck mi ten šperk nedal náhodou.
„Vevnitř je po tobě sháňka," zaslechl jsem za sebou příjemný ženský hlas.
Tmavovlasá elfka zcela nehlučně vešla na terasu. Znal jsem ji od vidění. Ona a její manžel byli poradci císařovny.
„Nechci se tam vrátit. Slyšel jsem dost."
„Chápu, že se zlobíš."
„Matka mi nikdy neřekla, že se můj otec a Maleck znali." Pohlédl jsem do jejího perfektního obličeje, ty mandlově hnědé oči se na mě soucitně dívaly.
„Sevrina tě chtěla jen chránit. Neměj jí to za zlé."
Vzpomněl jsem si na unavený obličej své matky a nedokázal se na ni zlobit.
„Je nešťastné, že ses to dozvěděl zrovna takhle." povzdechla si Allecia. „Tvůj otec byl výjimečný muž. Ale mnoho kouzelníků z Věží v něm stále vidí zrádce kvůli tomu, co se stalo před válkou."
„A co se vlastně stalo před válkou?"
„Angel a Maleck otevřeně kritizovali Radu Modrých Věží. Volali po změnách a mnoho mladých kouzelníků se k nim přidávalo. Ale Radní se proti jakýmkoli reformám tvrdě postavili. Angel se snažil dál vyjednávat, docílit kompromisu krok za krokem. Naopak Maleck vyhrožoval, že použije sílu. Radní jeho hrozby ze začátku nebrali vážně. Podporovali ho hlavně mladší kouzelníci a ti se zkušeným čarodějům z Rady nemohli rovnat. Jenomže Maleck byl chytrý a výjimečně nadaný. Vybral si šest dalších, kteří měli největší magický potenciál, a sám je vycvičil. Když pak nakonec na Věže opravdu zaútočili, Rada byla nepřipravená a zaskočená. Věže padly rychle."
„A můj otec?"
„Angel Radní před Maleckem varoval. Tlačil na ně, aby se s ním domluvili po dobrém. Ale kouzelníci z Věží neposlouchali. Nevěřili, že by je mohlo porazit pouhých sedm čarodějů. Pochopili v jakém jsou nebezpečí, až když bylo pozdě."
„Bartaghar tvrdil, že prosili otce, aby bojoval s nimi," vzpomněl jsem si.
„Nedokážu si přestavit, že by ctihodní Radní někoho prosili o pomoc, natož spojence Malecka Raii. Rozhodně ne dřív než opravdu poznali jeho moc. A co vím, tak Angel opustil Věže noc před tím, než Mocní poprvé zaútočili."
Přikývl jsem. Její slova mě trochu uklidnila. Bartaghar se může ohánět slovem zrádce, ale můj otec udělal, co mohl. Varoval Radu, snažil se obě strany přimět k dohodě, nechtěl začít válku. Když se mu to nepodařilo, odešel.
„Ale otec nezůstal neutrální. Nakonec s Raiou bojoval," napadlo mě.
„Když se císařovna rozhodla vstoupit do války s Mocnými, vyslala výpravu na pomoc Severním zemím. Mocní je ale zmasakrovali. Po tom fiasku bylo jasné, že dohoda je pryč a Raia dříve nebo později zaútočí na císařství. A právě v tu dobu přišel Angel a nabídl císařovně svoji pomoc."
„Nabídl jí, že zabije Malecka Raiu." Tuhle část příběhu jsem znal.
„Ne tak docela. Angel nejel zpět k Modrým Věžím, aby Malecka zabil. Jel tam, aby si s ním promluvil. Myslel si, že ho přesvědčí, aby obnovil dohodu s císařstvím."
„Ale Maleck Raia se přesvědčit nenechal," dovtípil jsem se.
„Nevíme přesně, co se tam stalo. Angel byl zajat. Maleck ho zabít nechtěl a byl ochoten o jeho životě vyjednávat."
„Můj otec na výměnu nepřistoupil."
„Angel nesouhlasil s podmínkami. Vyzval Malecka na souboj o nadvládu nad Věžemi...a prohrál.
Elfka se odmlčela a zadívala se někam do zahrady. Pak se nádherně usmála a vzala mě přátelsky kolem ramen. „Pojď dovnitř, Neladare, čekají nás."
Chtěl jsem odejít s ní, když jsem si všiml mladé dívky sedící u fontány. Své vzdušné modré šaty měla vyhrnuty ke kolenům a nohama cákala vodu ven z fontány. Barva jejích vlasů byla jiná, ale i tak jsem ji poznal. Ta mladá sorkerenka z knihovny.
„Jdeš?" zeptala se Allecia.
„Přijdu za chvíli," slíbil jsem, a když elfka odešla, zamířil jsem po bílých kamenných schodech dolů do zámecké zahrady.
* * *
Mladá dívka seděla zády ke mně a dívala se na zahradnického učně, který opodál zaléval květiny. Zahradník na ní mohl oči nechat. Nedivil jsem se. Byla nádherná. Matka mi několikrát opakovala, že si nepřeje, abych si něco začínal s jejími žačkami, a až donedávna jsem neměl potřebu její příkaz porušit. Ta dívka u fontány však stála za porušení nejednoho pravidla.
Přistoupil jsem k ní a uvažoval, jak zahájím konverzaci. Zaslechla mě přicházet a otočila se.
„Neladar D'Orsey?" řekla trochu udiveně a usmála se tím nejzářivějším úsměvem.
„Já...ano," zaskočilo mě, že znala moje jméno. „Jak to víte?"
Pokrčila rameny a rukou mě vybídla, ať si přisednu.
„Jste žačka mé matky?" zeptal jsem se, přestože jsem věděl, že je z univerzity, a posadil se k ní na okraj fontány. Všiml jsem si kyselého pohledu na tváři mladého zahradníka, kterému má přítomnost zhatila plány.
„Jmenuji se Josinne. A Paní Sevrina je má představená."
„Co tu děláte, Josinne?" zeptal jsem se a zblízka si jí prohlížel. Byla opravdu výjimečně krásná. Alabastrová pleť, velké oříškové oči a rudé rty, které jen lákaly k políbení. Vlasy jí padaly do tváře a já bych dal cokoli za to, abych ty neposlušné prameny mohl shrnout stranou.
„Pomáhám s přípravou na ples."
„Vidím, že je to namáhavá práce," usmál jsem se a sledoval, jak se ráchá nohama ve vodě.
„Mám přestávku," hájila se. „Připravuji květinovou výzdobu."
„S tím zahradníkem?" kývl jsem hlavou směrem k mladíkovi, který se mezitím přesunul k jinému záhonu.
„Ano a co má být?"
„Že na vás tak zamilovaně kouká."
„No, zdá se, že jste ho odradil."
„Vadí vám to? Mohu odejít," na oko jsem se začal zvedat. S úsměvem mě chytila za předloktí a stáhla zpět.
„Nikam nechoďte. Mám štěstí, že jsem vás potkala."
„Proč to?" pousmál jsem se potěšen jejími slovy.
„Jste slavná osobnost. Kdo může říci, že se osobně setkal s Mocnými?"
„Tak proto ten zájem," pochopil jsem trochu zklamaný. „Jste zvědavá, jaké to je, když se vás pokouší zabít Mocní."
„Na mrtvolu vypadáte skvěle," poznamenala a já si uvědomil, že stále nepustila mojí ruku.
Usilovně jsem přemýšlel, jak to navléknout, abych jí mohl znovu vidět. Bylo by příliš troufalé pozvat ji na večeři?
Josinne hleděla na líně se vlnící vodu ve fontáně a sem tam její hladinu zčeřila svou drobnou nožkou.
Do zahrady vstoupil mladý světlovlasý elf. Jakmile nás spatřil, zamířil přímo k nám. Připadal mi povědomý, určitě jsem ho v paláci už viděl. Když přišel blíž, uvědomil jsem si, že je to syn Allecie, ale vypadlo mi jméno.
„Kaladane," ozvala se má společnice.
Takže Kaladan. Elf došel až k nám, krátce mi kývl na pozdrav a pak se obrátil k Josinne.
„Máš mi pomáhat a ty se tady zatím vybavuješ," obvinil jí elf, ale nevypadal, že by se na ni skutečně zlobil. „Potřebuji, abys šla se mnou."
„Musím jít," řekla Josinne směrem ke mně. „Třeba se ještě uvidíme."
A tím překazila všechny moje plány, jak ji někam pozvu, které jsem si posledních pět minut přehrával v hlavě.
„Budete na plese?" chopil jsem se posledního stébla.
„Ano, jistě," přikývla a začala si obouvat svoje boty.
„Pak se uvidíme tam."
Až do téhle chvíle jsem se o ples nezajímal a jenom matně tušil, že je to velká sláva, která se každoročně koná u příležitosti výročí založení císařství. Přestože normálně by mě tam nikdo nedostal ani pod pohrůžkou smrti, letošní ples si nenechám ujít.
Josinne s úsměvem přikývla, v rychlosti si zavázala střevíce, a pospíchala za Kaladanem, který na ní netrpělivě čekal.
Uvědomil jsem si, že i já bych se měl vrátit na radu, ale nedokázal jsem odtrhnout pohled od nádherné dívky, která pospíchala zahradou v patách mladého elfa. Teprve když mi zmizela z očí docela, s povzdechem jsem zamířil nahoru po schodech do paláce.
* * *
Potichu jsem proklouzl zpět do jednací haly. Má matka se zrovna dohadovala s císařovnou a světlovlasým elfem, který musel být druh Allecie. O kousek dál seděl nabubřelý Bartaghar, kterému navzdory mé snaze neušlo, že jsem se vrátil.
On a jeho společníci něco probírali s tmavovlasým mladíkem, kterého jsem tu před tím neviděl. Jistě další kouzelník z Věží.
„Rozhodli jsme se, že se pokusíme s Mocnými vyjednávat," promluvila Allecia.
„S tím nesouhlasíme," zaprotestoval rychle Bartaghar.
Opřel jsem se o zeď kousek od vchodu na terasu a sledoval dění jako nezaujatý divák. Netoužil jsem být znovu středem pozornosti.
„Co tedy navrhujete?" zeptal se elf.
„Budeme bojovat, Merdone." Bartaghar prudce udeřil pěstí do stolu.
„V žádném případě nerozpoutám další válku přímo v centru mé říše," ohradila se císařovna ostře. „Musíme jednat. To je jediná možnost."
„O čem s nimi chcete jednat?" zeptal se ten nově příchozí kouzelník. Musel dorazit do paláce teprve před chvílí. „O mém vydání?"
Aha, už jsem byl doma. Tohle je Christof Larsh. Znovu jsem si ho pozorně prohlédl. Stejně jako Maleck Raia a zbytek Mocných na svůj věk nevypadal. Kdybych nevěděl svoje, myslel bych si, že mu není víc než dvacet. Tmavé vlasy mu padaly na záda v pečlivě upravených pramenech a šedé oči těkaly mezi císařovnou a Bartagharem. Nezdál se příliš znepokojený faktem, že po něm jdou Mocní. Možná se skutečně nebál, možná klid pouze dobře předstíral. Ať to bylo jakkoli, nechtěl bych být v jeho kůži, až ho najde Maleck a jeho banda.
„Nevydáme Vás do rukou Mocných," promluvila císařovna. „Ale třeba bychom našli nějaký kompromis, nějakou kompenzaci. Pokud budou otevřeni vyjednávání."
„Mrzí mě, že jsem přivedl Mocné až sem do císařství." ozval se Larsh. „Bohužel, stalo se. Ale věřte mi, když říkám, že oni s vámi jednat nebudou. Nemáte nic, co byste jim mohli nabídnout."
„Tak co chcete, abychom udělali?" zeptala se matka. „Nedokážeme Vás ochránit, pokud by Mocní zaútočili."
„Pošleme pro posily do Modrých Věží," vložil se do toho Bartaghar.
„Ne!" zavrhla to ostře císařovna. „Znovu říkám, že nedopustím další masakr a k tomu přímo v našem hlavním městě. My s Mocnými bojovat nebudeme. Znovu už ne. Pokud nechcete jednat, vraťte se do Severních zemí i s Christofem Larshem."
Slova vládkyně byla tvrdá a nekompromisní. Dokonce i Bartaghar sklopil oči a mlčel.
Nakonec promluvil Christof. „Znovu se Vám, výsosti, omlouvám za problémy. Kdybych si myslel, že mě Katarina a ostatní budou sledovat až sem, nikdy bych do císařství nevkročil. Odejdu ještě dnes."
Odpadlík z řad Mocných se císařovně poklonil a tiše se posadil zpět vedle kouzelníků z Věží.
„Dobrá tedy, odejdeme všichni," rozhodl Bartaghar a vstal od stolu. „Ale nečekejte, že nás Mocní budou následovat. Řekl jsem vám, o co Raiovi jde."
Larsh se nenápadně rozhlédl po místnosti, dokud nenašel, co hledal. Jeho pohled spočinul na mé maličkosti. Chvíli si mě prohlížel, pak se naklonil k Bartagharovi a o něčem se spolu šeptem dohadovali.
„Vypadá to, že jsem se zmýlil," promluvil po chvíli Mocný. „Přece jen máte něco, co můžete Maleckovi nabídnout."
Matčin výraz mluvil za své, ale než stačila skutečně něco říci, ozvala se císařovna. „O něčem takovém nehodlám diskutovat. Jsem ochotna nabídnout Mocným peníze, část území, ale nebudu s nimi handlovat o životě nedospělého kluka."
Slova vládkyně mě patrně měla uklidnit. Místo toho mě ta poznámka o „nedospělém klukovi" hluboce urazila. Nedospělý kluk. Tím jsem v očích všech tady v sále? Nesvéprávný? Neschopný rozhodovat za sebe? Matka nikdy nepřipustí, abych se pletl do ničeho, co se jen vzdáleně týká Mocných. A císařovna jí vyhoví. I kdybych opravdu mohl pomoci, ony to nepřipustí.
„Nechci se Vás dotknout, výsosti," promluvil znovu Christof a stočil svůj pohled mým směrem. „Ale neměli bychom se zeptat Neladara, co chce dělat?"
Proč jediný, kdo se ke mně chová jako k rovnocennému, je ten Mocný? „Chci pomoct," řekl jsem odhodlaně. „Pokusím se s Maleckem Raiou vyjednávat."
Koutkem oka jsem zachytil matčin nesouhlasný pohled.
„Věřím, že pokud bude Maleck ochotný někomu naslouchat, jsi to ty, Neladare," pousmál se Larsh.
„To stačí." Moje matka mlčet dlouho nevydržela. „Navádíte mého syna, protože doufáte, že když ho předhodíte Mocným, ušetří Vás."
„Navádím Vašeho syna, Paní Sevrino, protože věřím, že on je tím důvodem, proč Maleck zatím otevřeně nezaútočil," opáčil klidně Christof. „Máte v rukou jedinou použitelnou kartu, tak s ní hrajte!"
