NE tak úplně pohádky

Přecházel jsem po místnosti jako lev zavřený v kleci.

Chtěl jsem bojovat, bránit univerzitu, ochránit Chrise proti Mocným. A co udělala moje dokonalá matka? Poslala mě zpátky do paláce společně se svými žačkami.

Zatraceně.

Prsty mě svrběly, jak moc jsem toužil předvést neomylné Sevrině D'Orsey, co dokáže její syn.

Sám jsem otevřel portál! Uprchl Mocným a zachránil Larshovi život. A ona nejenže to neocenila, ale místo toho mi udělala přednášku o tom, jak jsem nezodpovědný. Načež mi přikázala vrátit se do svého pokoje v paláci jako bych byl pětiletý kluk.

Rozzuřeně jsem udeřil pěstí do zdi. Na bezchybné žluté malbě zůstal vypálený otisk mé ruky. Rozevřel jsem dlaň, mezi prsty mi přeskočilo několik fialových výbojů. Musím se ovládnout. Ta moc, která mi přišla na pomoc v nouzi nejvyšší, ve mně stále pulzovala. Cítil jsem ji na kůži, na špičkách prstů, v ústech... nesrovnatelně slabší, ale pořád tam byla.

Několikrát jsem se zhluboka nadechl a pokusil se uklidnit. Otevřeným oknem po pokoje proudil chladný noční vzduch, z města ke mně dolehlo odbíjení zvonu. Muselo být pozdě, ale na spánek jsem neměl ani pomyšlení.

V myšlenkách jsem se vracel ke své hádce s matkou. Měl jsem se jí vzepřít? Změnilo by se něco, kdybych neposlechl a zůstal na univerzitě? Patrně ne. Matka by mě nechala vyvést klidně násilím, kdyby si myslela, že mě tím udrží mimo nebezpečí.

Věděl jsem, že se o mě bojí. Přišla o mého otce a nechtěla přijít také o syna. Chápal jsem ji. Proč ale ona nevidí zase věci z mého pohledu? Dokážu se o sebe postarat. Dokážu bojovat. Jen kdyby mi to dovolila.

Na něco jsem si vzpomněl. Zpoza postele jsem vytáhl dřevěnou truhlu, na jejímž dně se ukrýval Maleckův klenot. Nahmatal jsem oblý přívěšek pod hromadou oblečení a vytáhl ho na světlo. Probuzená síla ve mně okamžitě zareagovala s energií drahokamu.  

Hvězda Beleriamu. Hleděl jsem na ten kouzelný kámen a pozoroval fialové odlesky, které probíhaly na jinak čistě modrém povrchu.

Za poslední dny jsem si o tom klenotu přečetl všechno, co se dalo najít v knihách. Všude se psalo to samé.

Před mnoha lety byl kámen přivezen z Beleriamu, proto ten název, a celé roky zůstal uložen v Modrých Věžích. Dokud drahokam nezískal Maleck Raia, který ho vlastnil až do toho osudného souboje s mým otcem. Angel Mey mu Hvězdu Beleriamu strhl z krku těsně před tím, než se podle očitých svědků zřítil do Kortanské propasti. Nejhlubší propasti na světě, na jejímž dně podle legend protéká ohnivá řeka. 

Tenhle magický kámen měl být nadobro ztracený společně s tělem mého otce.

Přesto ležel na mé dlani.

„Neladare!!"

Rychle jsem sevřel klenot v ruce a ukryl do kapsy kalhot.

Do pokoje vtrhl jako uragán mladý elf, kterého jsem naposledy viděl v zahradě s Jossine.

„Kale?" vzpomněl jsem si na jméno a zarazil se při pohledu na jeho strhanou, uslzenou tvář. „Co se děje?"

„Univerzita," vypravil ze sebe udýchaně, sotva popadal dech. Musel běžet celou cestu za mnou.

To jediné slovo stačilo, abych pochopil, o co jde. Na rukou mi vyrazil studený pot, žaludek stažený strachem.

„Matka?"

Kaladan celý zarudlý ztěžka oddechoval. „Ne...vím," vypravil ze sebe. „Pojď."

Chytil mě za ruku a někam táhl. Bylo na něm vidět, že už nemůže, přesto se nutil do běhu. Prokličkoval rozlehlými chodbami paláce a neomylně směřoval ven. Když jsme prošli branou na nádvoří, mimoděk jsem se otřásl. Noc byla chladná a já si nestihl obléci nic víc než slabou košili.

Prostranství se rychle zaplňovalo, přibíhali další a další lidé, někteří se ani nepřevlékli ze svých úborů na spaní. Zahlédl jsem císařovnu v doprovodu její ochranky. Allecia a Merdon se vzrušeně dohadovali, ani si nevšimli, že k nim dorazil jejich syn společně se mnou klopýtající mu v patách.

Hádali se s Bartagharem. Postaršího kouzelníka jsem viděl poprvé od toho přepadení. Vypadal děsivě, ale díky léčitelským schopnostem Beltany Peredricy útok Mocných přežil.

Z jeho pěstěného vousu zůstaly jen ohořelé chlupy, obličej mě plný popálenin, a jaká další zranění se skrývala pod jeho splývavým modrým rouchem, jsem se neodvažoval hádat. Těžce napadal na pravou stranu, musel se opírat o hůl. Přesto odhodlaně diskutoval s Allecií, v očích ten stejný arogantní výraz, který z jeho obličeje patrně nedokáže vymazat ani smrt.

„Říkal jsem vám, že to takhle dopadne," říkal zrovna nadutým tónem. „Kouzla sorkerenek před Mocnými neobstojí."

„Nevšiml jsem si, že by kouzelníci z Věží obstáli o mnoho lépe," odsekl jsem, hlas mi zvonil sarkasmem. Vysloužil jsem si za to od Bartaghara další nepřátelský pohled. 

Neměl jsem čas ani chuť se s tím namyšleným čarodějem dohadovat. „Máte zprávy od matky?" obrátil jsem se na Alleciu dřív než stihl zareagovat na moji uštěpačnou poznámku.

Elfka zavrtěla hlavou. „Víme, že obrana univerzity byla prolomena. Před chvíli se tam vydala hlídka, aby..."

Dál jsem neposlouchal. Pocítil jsem pohyb energie někde v okolí, Hvězda Beleriamu v mé kapse sebou škubla, jak její síla odpověděla na poryv magie. Bartaghar to musel také zachytit, protože jsme se oba jako na povel otočili stejným směrem. 

Fialově zářící průrva se zničehonic otevřela uprostřed nádvoří. Z portálu na dlažební kostky propadla moje matka, která vyčerpaně klesla na kolena. Průchod se za ní okamžitě zavřel. 

Se staženým hrdlem jsem vyrazil k ní. Tvář měla ožehlou, oblečení na několika místech slabě doutnalo, ale jinak se zdála nezraněna. Pouze k smrti vyčerpaná.

Objal jsem ji kolem ramen a pomohl vstát. Další a další lidé se k ní sbíhali. Mezi prvními císařovna.

„Sevrino," oslovila mojí matku, tvář popelavě šedou. „Co se stalo?"

„Kde je Christof Larsh?" vypálil vzápětí další otázku Bartaghar.

Matka se opatrně pohnula a z posledních sil vydechla. „Je pozdě."

Pak mi omdlela v náručí.

***

„...budova je poničena, její magická obrana nevydržela, jsou tam ranění...,"

Zprávu hlídky jsem poslouchal jenom napůl. Moji pozornost zcela zaměstnávala Beltana Peredrica, která společně s učednicí Leah pomáhala matce. Ta se již probrala, ale stále byla velice slabá. Neutrpěla žádná fyzická zranění, ale boj na univerzitě jí vyčerpala až na hranici možností. 

Měl jsem o ní strach. Několikrát jsem navrhoval, že ji odvedu dovnitř do jejích komnat, aby si mohla lehnout a odpočívat, ale ona se tomu tvrdohlavě vzpírala. Zůstala na nádvoří a zabalená v dece usrkávala posilující lektvar, který ji namíchala Leah.

„Po Mocných není ani stopa," pokračoval v hlášení voják. „Prohledali jsme okolí, je to bezpečné."

Císařovna pokývala hlavou, její výraz strnulý, skoro bezradný. „Dobrá, pošlete tam léčitelky, ať se postarají o zraněné," pak se obrátila na jednoho, ze svých generálů. „Zmobilizujte armádu, připravte se na obranu města."

„To nebude stačit, Gabrielo," ozvala se potichu moje matka. „Pokud Mocní zaútočí, neubráníme se. Ne, po tom, co jsem dneska viděla. Malecka už nikdo a nic nezastaví."

Císařovna hleděla na matku, poprvé jsem v jejím obličeji zahlédl neskrývaný strach. Bartaghar se přibelhal k nám, podepírala ho Allecia. Čekal jsem, že něco jízlivého dodá, ale i na jeho tváři se zračily obavy.

„Řekla jsi, že Maleck by dokázal zabít všechny na univerzitě," obrátila se císařovna opět na matku, v hlase jí zazněla naděje. „Místo toho většinu jen omráčil. Tebe také ušetřil. Proč by to dělal, kdyby chystal útok."

„Patrně mu šlo jen o Larshe," přidala se k ní Allecia. „Přišel si pro něj a odvedl ho. A tím to skončí."

Připadalo mi to jako zbožné přání.

„Nevěřím, že to tím skončí," promluvila pomalu matka a přelétla pohledem hloučky lidí na nádvoří. Kolem nás stále pobíhali vojáci, dvořené, několik sorkerenek, dokonce i pár studentek. Jossine jsem mezi nimi nezahlédl.

„Neskončí to, dokud Maleck nedostane mého syna."

~

Knihovna byla místo, které Sevrina milovala už jako mladá studentka. Líbila se jí vůně knih, krásné dřevořezby na stěnách, velká okna zalitá slunečními paprsky.  Právě v knihovně poprvé spatřila Angela Meye, u toho malého stolku v rohu si dali první polibek, a vedle obrovské mapy světa ten poslední, když se s ním loučila, aniž by v té době tušila, že čeká jeho dítě.

Teď však její zamilované místo rvala cizí síla na kusy. Ze stolů, u kterých se učily žačky, zbyly pouze třísky, vzduchem poletovaly tisíce bílých listů z knih - poničené, spálené – a nádherné vitráže z oken ležely na zemi roztříštěné na kusy.

Knihovna pro ni byla svatyně a první mezi Mocnými sem přišel, aby ji znesvětil, a změnil v ruiny.

„Vydej mi ho, Sevrino," promluvil Maleck Raia, každým krokem se přibližoval. Kolem jeho kotníků a lýtek se ovíjely provazce fialového světla.

„Nikdy," zasyčela sorkerenka jako kočka, přestože věděla, že jsou ztraceni.

Za ní stál Christof Larsh, který se držel na nohou z posledních sil. Získala pro něj čas, aby mohl uprchnout, ale první mezi Mocnými nenechal nic náhodě. Celou budovu obklopovala kekai kou – magická pečeť, která blokovala jakýkoli pokus o teleportaci. 

Tentokrát nikdo neunikne.

„Chrisi," oslovil Maleck druhého kouzelníka stojícího s pobledlou tváří vedle sorkerenky. „Je čas jít," pronesl téměř vlídně.

Sevrina udeřila obrovskou vlnou energie, jasné fialové světlo jí problesklo mezi prsty. Udeřila magií, kterou by žádná sorkerenka neměla znát. Využila všechnu svou zbývající sílu a dala jí do toho jediného úderu. 

Maleck zakolísal. Na zlomek vteřiny. V koutku úst se mu objevila kapička krve.

„Skvěle, Sevrino," pousmál se a palcem si setřel tu drobnou červenou skvrnu z kůže. „Opravdu skvěle. Dítě, které vzniklo spojením Angela a tebe, musí mít obrovský potenciál. Dokážeš si představit, co všechno bych tvého syna mohl naučit?"

Sevrina pevně stiskla zuby k sobě a mlčela. Místo odpovědi znovu zaútočila. Maleck kouzlo odklonil jediným pohybem ruky.

Sorkerenka s rozevlátými stříbrnými vlasy se držela už jen silou vůle. Odrazila Raiův pokus ji paralyzovat a společně s Christofem Larshem ustupovali pryč od přibližujícího se čaroděje. 

Poutací zaklínadlo Sevrinu zasáhlo naplno. Klesla k zemi, vyčerpaná, neschopna pohybu. 

Raia došel až Chrisovi a vzal ho za paži. V Larshově bledé tváři se mísil strach a rezignace.

„Zabij mě, Malecku," zaprosil a první mezi Mocnými na něj zamyšleně pohlédl. Zdálo se, že zvažuje jeho slova.

„Ne," odmítl nakonec. „Slíbil jsem Katarině dárek."

Šedivé oči zajatého muže se rozšířily ledovým děsem.

~

„Maleck otevřel portál a poslal mě sem," dokončila matka svoje vyprávění. „Co se stalo s Christofem pak, nevím."

Slíbil jsem Katarině dárek.

Dobře jsem věděl, co se stalo s Chrisem pak. A zvedal se mi z toho žaludek. 

Celý náš slavný boj na Zlatém Mostě se teď zdál zbytečný. Zachránil jsem Larshovi život. A proč? Aby ho o několik hodin později stejně dostal do svých spárů Maleck Raia, který ho na stříbrném podnose předá Katarině Morwe. A ta...

Moje smrt bude pomalá a bolestivá. Moje smrt bude pomalá...

Třeba ještě není pozdě.

„Maleck Chrise předá Katarině," promluvil jsem.

„A ta ho zabije," doplnil Bartaghar.

„Ano, ale ne hned. Christof Larsh mi to sám řekl. Katarina si chce jeho smrt patřičně vychutnat. Možná není pozdě ho zachránit," vychrlil jsem.  Tak moc jsem toužil mu pomoci.

Matka se na mě shovívavě zadívala. „V císařství není síly, která by mohla Malecka zastavit. Plést se mezi Mocné a jejich vyrovnávání účtů je sebevražda. I kdyby Christof stále žil, nemůžeme pro něj nic udělat."

Vzteky jsem zaskřípal zuby. Takže neuděláme nic. Ukryjeme se a půjdeme Mocným z cesty jako zbitý pes, který se obává dalšího výprasku.

„Obětujeme ho," zasyčel jsem podrážděně. „Vyměníme jeho život za naše bezpečí."

Sevřel jsem ruce v pěst. Drahokamem stále ukrytým v mé kapse cukaly slabé vibrace. Vlasy na zátylku se mi ježily, a v dlaních jsem cítil slabé mravenčení. 

Bartaghar se po mě po očku podíval. Musel vycítit ty poryvy energie, které mnou cloumaly stejně silně, jako se mnou cloumal hněv.

Také matka si mého rozpoložení všimla. Schylovalo se k další hádce mezi námi. Beze slova jsem se otočil a zamířil pryč.

„Neladare!" zavolala za mnou matka. „Kam si myslíš, že jdeš?!"

„Kam bych mohl jít," odsekl jsem. „Nikam."

Rychlým krokem jsem mířil zpět do paláce.

U brány mě za ruku chytil Kaladan. A uskočil stranou, jak ho mimoděk zasáhl slabý výboj energie z mých prstů.

Nenechal se tím odradit, znovu pevně sevřel moji paži.

„Jossine," vyhrkl to jméno a díval se na mě vyděšenýma očima. „Nevrátila se do paláce. Nikdo o ní neví. Mám strach, že se jí něco stalo. "

Hleděl jsem do té zoufalé tváře a v mžiku se rozhodl.

„Jdeme," vzal jsem ho za paži a táhl stranou, pryč od pátravých očí.

Roztrhl jsem časoprostor tak jednoduše, jako kdyby to byl list papíru, a fialově zářícím portálem nás přenesl na univerzitu.

další kapitola =>