5. Jossine
Když jsem dorazila na místo, už svítalo. Všude stály davy lidí, kteří mezi sebou vzrušeně diskutovali. Uprostřed náměstí klečela Paní Sevrina a na klíně držela hlavu svého syna, který nehybně ležel na zemi. Při tom pohledu se mi stáhl žaludek a já doufala, že není mrtvý. Chtěla jsem za nimi jít, ale vojáci mě nepustili. Muži v tmavě zelených uniformách postávali v kruhu kolem a nedovolili nikomu nepovolanému, aby se přiblížil.
Vedle Paní Sevriny jsem spatřila Kaladanova otce, který stál nad naší představenou s rukou na jejím rameni a něco říkal. V houfu lidí jsem zahlédla známou tvář. Vždy usměvavý elf vypadal unaveně, ale když mě spatřil, zamával a zamířil hned ke mně.
„Co se tady stalo, Kale?“ zeptala jsem se ho hned, jak dorazil.
„Mocní.“
„A ten mladík?“
„Je hrozně zřízený, ale žije. Což je víc než se dá říct o většině lidí, kteří se osobně setkali s některým z Mocných. Je jenom omráčený.“
„Ty ho znáš?“
„Ano,“ přikývl Kal. „Jmenuje se Neladar, je to syn Paní Sevriny.“
„Proč ho Mocní napadli?“
Kaladan jen pokrčil rameny. „Bohužel to znamená, že se vyplnily naše nejčernější předpovědi. Mocní jsou tady ve městě,“ poznamenal sklesle elf.
„Víš, co tu chtějí?“
„Možná,“ řekl tajemně.
„Co víš?“
„Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že kouzelníci z Věží žádají, abychom tady někoho ukryli?“
Přikývla jsem.
„Ten někdo je Christof Larsh, jeden z Mocných. Před nedávnem se přidal ke kouzelníkům z Věží a nabídl jim pomoc, pokud ho ochrání před Mocnými.“
„A on je teď tady a zbylá šestka si pro něj přišla,“ pochopila jsem.
„Ano, zradil je a za to ho chtějí zabít.“
* * *
Ještě nějakou dobu jsem si s Kalem povídala a také mu převyprávěla všechno o tom, co se stalo dneska v noci v zahradě. Neladar byl stále v bezvědomí a Paní Sevrina s Kaladanovými rodiči se ho marně pokoušeli přivést k životu. Davy lidí kolem náměstí ještě zhoustly a vojáci měli co dělat, aby zadrželi všechny zvědavce, kteří se chtěli dostat co nejblíže k místu události.
„Císařovna,“ zaslechla jsem nějakého muže vedle mě. Kolemstojící se začali stejně jako já rozhlížet a slovo „císařovna“ se neslo od jednoho k druhému.
Teprve když vojáci udělali dostatečný prostor mezi houfy zvědavců, vjel na náměstí kočár. Jakmile císařovna vystoupila, všichni kolem včetně mě a Kala se poklonili. Všichni až na Paní Sevrinu, která šla císařovně vstříc.
„Jak je mu, Sevrino?“ zaslechla jsem slova císařovny, která společně s naší představenou zrovna procházela kousek ode mě.
„Žije, díky bohu, žije, ale ještě se neprobral.“
„Pořád tomu nerozumím,“ řekla císařovna a její hlas se trochu třásl. „Co tu dělali Mocní? Jak je to možné?“
„Já nevím, Gabrielo,“ slyšela jsem Paní Sevrinu a napadlo mě, že ona je asi jediná z celé říše, která si dovolí oslovit císařovnu křestním jménem. „Myslíme si, že hledali Christofa Larshe. Čekáme na tebe, abychom…“
Více už jsem neslyšela, protože se obě ženy vzdálily a připojily ke Kalovým rodičům. Přelétla jsem pohledem zástupy lidí kolem náměstí, a najednou si všimla muže, který se ležérně opíral o zeď domu v jedné z postranních uliček. Okamžitě jsem ho poznala. Ten kouzelník, co mě vykoupal v jezeře. Díval se přímo na mě, i na tu dálku jsem si tím byla jistá. Nemohla jsem si pomoct. Omluvila jsem se Kalovi a začala se prodírat mezi davy lidí směrem k němu. Pár metrů před ním jsem se ale zarazila. Nedokázala jsem pochopit, co dělám. Proč za ním jdu jako nějaká hloupá husa, když ho nemůžu vystát? Co to se mnou je? Takové chování by bylo typické pro Nicallu, ale já mám svou čest. Chtěla jsem se otočit a zmizet z jeho zorného úhlu tak rychle jak jen to půjde, ale nějak jsem to nedokázala a místo toho zůstala stát a prohlížela si ho. Vypadal dobře, to jsem mu musela přiznat. A ještě lépe vypadal toho rána v zahradě, když na sobě neměl vůbec nic. Při té vzpomínce jsem se usmála, aniž jsem si uvědomila, že se vlastně směji na něj. Mladý kouzelník se odlepil ode zdi a vyšel mi vstříc. Trochu jsem zazmatkovala a začala pomalu couvat.
„Já nekoušu,“ promluvil a já mu odhodlaně vyšla naproti. „Rád vás vidím, Josinne,“ řekl, když jsem dorazila až k němu.
„Znáte mé jméno,“ podivila jsem se.
„A proč bych neměl?“ usmál se a mě napadlo, že když se směje, vypadá docela mile.
„Já vaše neznám.“
„Co na tom záleží…pro vás jsem stejně jenom ten drzý kouzelník, který vás shodil do jezera.“
„Pravda. A co tu vlastně děláte?“
„Sleduji dění,“ prohodil a přejel pohledem zalidněné náměstí. „Co se tam vlastně stalo?“
„Kouzelníci. Někoho napadli.“
„To ale museli být nějací špatní kouzelníci,“ řekl s nádechem sarkasmu. „Ne jako já.“
„Byli to Mocní,“ upřesnila jsem, protože dříve nebo později by se to k němu stejně doneslo.
„Koho napadli?“
„Neznám ho,“ lhala jsem pohotově.
Čaroděj si mě změřil káravým pohledem, ale neřekl nic. Jen se usmál. Skoro jako by věděl, že lžu.
„Co děláte večer?“ zeptal se zničehonic.
„Proč vás to zajímá?“
„Rád bych vás pozval na večeři.“
Ten arogantní zmetek! Co si myslí? Shodí mě do vody, ztrapní před půlkou univerzity a pak se mě klidně zeptá, jestli bych s ním nešla na rande.
„Co takový zájem?“
„Jste krásná žena,“ zalichotil mi s úsměvem. „Proč bych o vás neměl mít zájem?“
„Díky za pozvání, ale ne,“ odmítla jsem ho se zadostiučiněním. Frajírek namyšlený!
„Kdybyste si to náhodou rozmyslela, budu na vás čekat v osm hodin U Bílé Růže.“
„Neztrácejte čas, já si to nerozmyslím,“ ujistila jsem ho. „Ale kterákoli jiná dívka z univerzity s vámi půjde, stačí jen kývnout.“
„Nechci jinou, chci vás.“
„Ani nevíte, jak mi váš zájem lichotí.“
„To by měl,“ řekl naprosto vážně. Pak se klidně bez pozdravu otočil a zamířil pryč. Zůstala jsem stát jako opařená a dívala se, jak mizí za rohem. Ta drzost! Ta arogance! Takhle se mnou žádný kouzelník jednat nebude! Rozběhla jsem se za ním, zabočila do uličky, ve které zmizel. Ulice byla slepá, končila vysokou zdí jednoho domu. A on nikde. Trochu zmateně jsem se rozhlížela a přemýšlela, kam mohl zmizet. Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Prudce jsem se otočila. Nejprve jsem nikoho neviděla, ale pak mě napadlo podívat se nahoru.
„Hledáte mě?“ Ten drzý čaroděj se vznášel dobré dva metry nad zemí a tvářil se, jako kdyby mě bůhví jak převezl.
„Úžasné.“ Hlas mi zněl sarkasmem. „Člověk by neřekl, co všechno vás v Modrých Věžích nenaučili.“ Vylevitovala jsem k němu, abych si s ním mohla popovídat tváří v tvář.
„Pokud byste měla zájem, mohl bych vám ukázat i nějaká zajímavější kouzla,“ pousmál se a mě neušel ten dvojsmysl.
„Ne díky,“ ohradila jsem se nabroušeně. „Myslím, že se bez vašich lekcí obejdu.“
„Škoda, mohla byste se ode mě mnoho naučit,“ řekl a snesl se pomalu zpět na zem.
„To pochybuji,“ zamumlala jsem napůl pro sebe a následovala ho.
„Tak dnes večer v osm?“ zeptal se, když už jsme oba stáli na pevné zemi.
„To vám ještě nikdy nikdo neřekl ne?“
„Vy jste první.“
„Všechno je jednou poprvé,“ odsekla jsem a chtěla odejít, když mě za zápěstí chytla jeho ruka. Než jsem si uvědomila, co se děje, držel mě ve svém náručí.
„Necháte mě laskavě jít?“ řekla jsem chladně a sjela ho pohledem.
Mladý kouzelník se usmál. „Nechám, ale nejdřív..." Naklonil se blíž a zničehonic mě políbil. Byla to jen krátká pusa, ale i tak mě zaskočila. Nezmohla jsem se na sebemenší odpor.
„Takže v osm,“ řekl pak a než jsem stihla cokoliv udělat, pustil mě a zmizel v nejbližší uličce.
