V poutech
Občanská válka se chýlí ke konci. Hlavní město padlo, císař se zbytkem armády uprchl neznámo kam a všude vládne chaos. Odboj se zoufale snaží zvládnout situaci a upevnit svoji těžce získanou pozici.
Mě posílají za naším nejnebezpečnějším vězněm v naději, že z něj dostanu informace nezbytné k ukončení bojů.
Náš nejcennější zajatec a zároveň císařův nejlepší zabiják.
A já ho mám donutit spolupracovat.
Dobrodružný příběh z blízké budoucnosti s prvky boyslove.
Původně nápad na krátkou povídku inspirovanou BL hrou Togainu no Chi, který se trochu vymkl z rukou.
Délka: 60 000 slov
Varování: násilí, krev a sexuálně laděné scény
Dokončeno
Ukázka:
Cítil jsem neuvěřitelný vztek a z jeho povýšeného chování mi vařila krev v žilách.
„Můžeš...mě... zabít," vypravil jsem ze sebe sípavě. „Ale...ven...se...nedostaneš."
Shira se s převahou usmál a sevřel mi hrdlo ještě o něco pevněji. Lapal jsem po dechu a marně se pokoušel osvobodit. Přesto jsem necítil strach, zuřil jsem.
Tak lehce mě přemohl, ošálil, podvedl. Nahrál to dokonale a já mu na to skočil. Sám jsem poslal svoje muže pryč, jistý si svoji převahou nad zraněným a neozbrojeným zajatcem.
Tohle však nebyl obyčejný zajatec. Věděl jsem, že je nebezpečný, a stejně se nechal ukolébat jeho sliby.
Jsem takový pitomec.
Ocelové, skoro úplně šedé oči se zařezávaly do mého obličeje jako dva střepy. Navzdory všemu mi hlavou probleskla myšlenka, že jeho tvář je opravdu krásná.
Skvělá práce, Tairo. Nemůžu skoro dýchat, císařský zabiják mě drží pod krkem a já se rozplývám nad tím, jaký má pěkný obličej.
„Co teď udělá slavný velitel Imara?" prohodil posměšně a naklonil se ke mně ještě blíž.
„Mohl bych ti ve vteřině zlomit krk." Jeho rty se téměř dotýkaly moji tváře. Snažil jsem se vykroutit, dostat se z toho smrtícího sevření, ale byl silný a uměl skvěle bojovat navzdory zranění. Tak moc jsem ho podcenil.
„Nebo bych tě mohl pomalu a bolestivě uškrtit, sledovat, jak se dusíš."
Se vzdorem jsem mu hleděl do očí. Jestli mě chtěl vyděsit, nezabíralo to.
Shira soustředěně studoval moji tvář a pak pohledem sklouzl na moje rty.
„Nebo bych mohl..."