Nekonečná noc - Epilog
Temná noc pomalu odchází. Umělá zář pouličních lamp se vytrácí a na východě se na svět derou první nesmělé náznaky denního světla. Tma v pokoji se mění na měkké příšeří, které už nedokáže zakrýt krvavou kaluž na podlaze ani bezvládné tělo muže.
V křesle sedí postava. Nehybná silueta chlapce se nezřetelně rýsuje v šeru. Jen jeho oči pronikají temnotou a nebeská modř jasně prosvítá každým stínem.
Sedí a dívá se. Pohledem propaluje tělo ležící na podlaze. Tělo mladého, hezkého muže s hnědými vlasy, které má slepené svou vlastní krví. Jeho hlava se topí v rudé kaluži, na podlaze vedle bezvládné ruky leží zbraň. Chlapec nehybně sedí a tiše se dívá na obraz zkázy. Jeho tvář má zamyšlený výraz, pohled jeho očí je nečitelný, jako zkamenělý.
„Pomohl ti a ty si ho zabil."
Chlapec sebou trhne a otáčí se, když ta slova pronikla do jeho mysli.
Zabil se sám.
„Dohnal si ho k tomu."
Druhý muž pomalu prochází pokojem. Jeho oči už dávno nezáří jako dva lesknoucí se smaragdy. Ztrácí se v šeru, skryty v temnotě. Opatrně přistupuje k chlapci, který stále ještě sedí v křesle, nehnutě jako socha.
No a co? Zvítězil jsem.
„Ano. Zvítězil. Máš můj obdiv."
Nestojím o tvůj obdiv.
„Proč jsi mě tedy přivolal?"
Chlapec hledí na nehybné tělo na podlaze. Vezměte si ho.
„To nemyslíš vážně."
Vezmi si ho.
„To přece..." Muž se zarazí, překvapen a zaskočen, hledá v chlapcových slovech lest. „Jeho duše patří vítězi, patří tobě."
Nechci ji.
Zelenooký muž beze slova stojí a podezíravě studuje tvář svého přemožitele. „Proč se vzdáváš tak cenné kořisti?"
Chlapec dlouho nic neříká, až po chvíli... Prostě to udělej.
Muž se ještě chvíli dívá na chlapce. Nedává to smysl, ale co na tom záleží? Hlavní je, že Tomáš Keter je teď volný. Jeho duše je volná. Samo peklo jí propouští ze svých spárů. Ještě nikdy se nic podobného nestalo.
Zelenooký muž zamyšleně odchází, vytrácí se do temnoty. Chlapec s tváří anděla stále sedí schoulený v křesle a unaveně hledí před sebe. V jeho nadpozemských očích se zalesknou slzy.
***
