V poutech (2) IV.
Zasedání konečně skončilo. Většina lidí se už rozprchla do svých domovů, ale já ještě postával na balkóně velkého sálu a čekal na Mayu. Zdržela ji Erina, která s ní chtěla něco prodiskutovat soukromě.
Shlížel jsem z terasy dolů do zahrad a sledoval, jak se rychle stmívá. Poslední opozdilci opouštěli zasedání a palác postupně utichal.
Něco tmavého se mihlo mezi stromy a já na okamžik zbystřil. Mohl to být zaběhlý pes nebo jiné zvíře, možná jen hra světla a stínů. Pomalu jsem sestoupil po schodech a vyrazil se tam podívat.
„Generále," hlas přicházející ze dveří sálu mě zastavil. Podrážděně jsem se otočil a pohlédl do tváře veliteli Maratovi.
„Potřebuji si s vámi promluvit," sdělil a seběhl po schodech za mnou.
„Nepočká to?" snažil jsem se ho odbít. „Je pozdě a jsem unavený."
„Nezdržím vás dlouho.“
Tušil jsem, že nejrychlejší způsob, jak se ho zbavit, bude prostě nechat ho vymluvit. „Tak o co jde?"
„Chci se vás zeptat na Shiru."
„Skončili jsme," utnul jsem ho, a aniž bych se otočil, vyrazil jsem rychlým krokem přes zahradu k východu. Ten podvraťak běžel za mnou.
„Generále Imaro," položil mi zezadu ruku na rameno a snažil se mě zastavit.
Prudce jsem se otočil a obořil se na něj. „Čekáte, že vám něco řeknu? Po tom, co se do mě na každém zasedání strefujete a za mými zády roznášíte klepy o mě a Shirovi?"
„Jsou to opravdu klepy?" vpálil mi do tváře. „Já vám nevěřím, generále. Něco tajíte a já přijdu na to co.
„Myslete si, co chcete," odbyl jsem ho. „Nezajímá mě to." Znovu jsem vyrazil směrem k východu. Marat mi šel v patách.
„Možná to ale bude zajímat Radu," pokračoval ve své litanii.
Nemínil jsem ho dál poslouchat. Uvědomil jsem si, že už se skoro setmělo a já díky tomu otravnému panákovi spletl směr a místo k východu zamířil na druhou stranu hlouběji do zahrad. Budu se muset vrátit. Zatraceně.
Zastavil jsem, Marat, který to nečekal, do mě skoro narazil. Udělal jsem několik kroků od něj a pokusil se zorientovat. Rozhlížel jsem se, abych našel nejkratší cestu ven, když v tom jsem to znovu uviděl. Ten pohybující se stín. Ne, byla to postava. Stáhl jsem se do stínu okrasných tújí a chtěl varovat i velitele, ale nestihl jsem to.
Zasvištěla střela a Marat klesl k zemi. Připlazil jsem se k němu a stáhl ho pod nejbližší keř. Nezasáhla ho kulka, ale nějaká šipka. Měl ji zabodnutou v boku. Opatrně jsem ji vyndal.
„Necítím nohy," řekl skoro neslyšně, hlas se mu třásl. „A teď už ani ruce..."
„Zasáhl vás nějakou paralyzující látkou," zašeptal jsem a vyhlédl zpoza růžového keře. Střelce jsem nezahlédl. „Máte u sebe zbraň?" zeptal jsem se velitele.
„Ne, a vy?"
„Pouze ten meč." Shirova katana se mi stále pohupovala na zádech. Přitiskl jsem nás těsněji do trávy, když jsem zaslechl kroky.
„Jde k nám. Musíme pryč."
„Co chcete dělat? Nedokážu se pohnout," z Maratova hlasu zněla panika.
Postava se přibližovala. Už jsem rozeznal i jednotlivé detaily. Střelec byl hubený, spíš menší a oblečený v černém, včetně masky přes obličej. A v ruce... svíral dlouhý meč.
„Myslím, že je to náš vrah," poznamenal jsem zbytečně. Marat ho také spatřil, snažil se pohnout, ale nedokázal to.
„Musíte něco udělat," řekl naléhavým hlasem velitel. „Máte ten meč, tak ho použijte."
„Navzdory tomu co si o mě myslíte, s ním neumím zacházet," upozornil jsem ho, ale stejně vytáhl katanu z pouzdra. V dlani jsem pevně sevřel jílec.
„Udělám, co budu moct," slíbil jsem a připravil se k útoku.
Ve stínu keře jsem čekal, až se přiblíží. V temnotě nebylo moc dobře vidět, slyšel jsem hlavně kroky. Už byl skoro na dosah. Vyskočil jsem ze svého úkrytu a zaútočil mečem, jak nejlépe jsem uměl. Překvapil jsem ho. Vůbec to nečekal. Možná o mně ani nevěděl. Vykryl můj úder, ale jen stěží. Pak o něco ustoupil a přelétl mě pohledem.
„Shiro?" vydechl šokovaně. Hlas zněl velmi mladě a byl rozhodně mužský.
Můj protivník sklonil meč a prohlížel si mě s posvátnou bázní. Měl jsem Shirův kabát i jeho katanu. Vlasy skoro stejně tmavé jako on. Nedivil jsem se, že si mě spletl. Chtěl jsem jeho chyby využít, co nejvíc to šlo. Mlčky jsem přistoupil k němu a vykroutil mu z neodporujících rukou meč. Pak jsem ho vzal za rameno a smýkl s ním směrem k zahradnímu jezírku. Chtěl jsem ho dostat, co nejdál od ležícího Marata.
„Pusť mě," začal se bránit. Velmi rychle pochopil, že nejsem Shira.
Odtáhl jsem ho, co to šlo a pak mu strhl masku z obličeje. Byl to jen mladý kluk. Skoro ještě dítě. A já ho znal.
„Jori?"
Ten stejný kluk, kterého jsme s Rayou zajali v Západní Kashimě.
Mladík se na okamžik přestal bránit a překvapeně si mě prohlížel. „To jste vy?"
Poznal mě.
„Dej mi tu zbraň," vyjel jsem na něj, a aniž bych čekal na jeho reakci, vytrhl mu pistoli z pouzdra u pasu. „Co je to za látku? Tu, kterou jsi po něm vystřelil?"
Kluk mlčel, jen se na mě díval se vzdorem v očích. Byl ještě skoro dítě, ale pokud jsem se nemýlil také trojnásobný vrah.
„Nemám náladu na hraní," řekl jsem příkře a namířil na něj jeho vlastní zbraň. „Buď mi povíš, co je to za látku, nebo si to otestují na tobě.“
Mladík stále mlčel a drze se mi smál do obličeje. Na to jsem fakt neměl čas. Vystřelil jsem. Šipka ho zasáhla nad koleno a během několika vteřin se zhroutil na zem.
„Teď zůstaneš tady," řekl jsem s úšklebkem. „A radím ti, abys byl zticha. Jestli tě najde někdo z palácové stráže, nebudou mít s tebou takovou trpělivost jako já."
„Ty zbabělý parchante," zasyčel nenávistně Jori. „Máš Shirův kabát a katanu. Kolik vás na něho bylo, než jste ho dokázali zabít?" Pokusil se zvednout a plivnout mi do tváře. Ale už ani ruce ho neposlouchaly. Od krku dolů byl paralyzovaný. Stejně jako Marat.
Nechal jsem ho tam a spěchal zpátky za velitelem. Teprve teď jsem si pozorněji prohlédl Joriho meč. Nebyla to pravá katana, samozřejmě, ale obyčejný meč dost ostrý na to, aby dokázal někomu utnout hlavu. Z pistole jsem vyndal malé šipky s paralyzující látkou a strčil si je do kapsy. Pak jsem vzal meč i zbraň a oboje inkriminované věci odhodil do jezírka. Netušil jsem, jak ta látka účinkuje. Mohlo to být dočasné, nebo ho to mohlo pomalu zabíjet. Možná bude potřeba nějaké analýzy. Jori jistě plánoval svoji oběť nejprve znehybnit, aby jí mohl bez boje setnout hlavu. Stejně jako u jeho předchozích obětí. Chytré.
Když jsem dorazil zpět k Maratovi, už byl schopen se posadit.
„Jak jste na tom?"
„Začíná to odeznívat," řekl a já byl rád, že mám aspoň o jeden problém méně. I když to znamenalo, že musím pospíchat. Nevěděl jsem, jak dlouho ještě než se Jori dokáže postavit na nohy a uteče.
„Našel jste ho?" zeptal se Marat, zatímco jsem mu pomáhal vstát. Ještě se trochu klepal, ale na nohách se udržel.
„Zmizel mi někde v zahradě," zalhal jsem bez mrknutí oka. Nechtěl jsem Joriho ještě prozradit dokud nebudu mít šanci s ním mluvit. Pokud bych ho předhodil Radě, už bych tu možnost nemusel dostat.
„Dokážete se sám vrátit do paláce a vzburcovat stráže? Chci se za ním vydat, než zmizí úplně."
„Zvládnu to," řekl Marat a vyrazil pomalu zpět. Po třech krocích se ještě otočil a podíval se na mě. „Chcete ho pronásledovat beze zbraně?"
„Dokážu se o sebe postarat," ujistil jsem ho a rozběhl se k jezírku, kde jsem nechal ležet Joriho.
Neměl jsem moc času, musel jsem pospíchat.
*
Když jsem dorazil na místo, Jorimu se už podařilo odplazit notný kus pryč. Paralýza stejně jako u velitele Marata začala odeznívat a mohl již požívat ruce, přestože nohy ho stále neposlouchaly.
Dorazil jsem právě včas. Čapl jsem ho za rameno a vytáhl do sedu.
„Kam si myslíš, že jdeš?"
Znovu se mi pokusil plivnout do tváře a tentokrát uspěl. Setřel jsem si slinu z obličeje a netrpělivě se na něj zadíval.
„Jori," oslovil jsem ho tak mile, jak jsem v téhle vypjaté situaci dokázal. „Míří sem stráže a buď můžeš odejít s nimi nebo se mnou. Rozmysli se rychle."
„Jaký je v tom rozdíl?" vyštěkl na mě.
„Rozdíl je v tom, že oni tě bez dalších řečí hodí do vězení, kde zůstaneš až do konce života. Což bude možná dost krátká doba. Za to já ti dám šanci to alespoň vysvětlit."
Viděl jsem na něm, jak uvažuje co udělat. Pohled přilepený na kataně v pouzdře na mých zádech.
„Vím, co si myslíš, ale já jsem byl Shirův přítel. Ten meč mi sám věnoval."
„Lžeš!!" vyhrkl nenávistně. „On by ho nikdy nikomu dobrovolně nesvěřil!"
Nemohl jsem se s ním tady dál vybavovat, docházel mi čas. Každou chvíli mohli dorazit stráže.
Nečekal jsem, jak se rozhodne a bez dalších diskuzí si ho přehodil přes rameno.
„Pusť mě!" začal křičet.
„Buď zticha nebo tě tu nechám," varoval jsem ho.
Překvapivě opravdu umlkl. Zamířil jsem ještě hlouběji do palácových zahrad a doufal, že je tam ještě nějaký další východ. Prodíral jsem se neudržovanými okrasnými keři a větve mě švihaly do tváře. Jori se pronesl, ale aspoň se přestal vzpírat. Jakmile se dokázal postavit, shodil jsem ho z ramene a dál jsem ho táhl za sebou. Párkrát se pokusil vyprostit z mého sevření a utéct, ale po několika bolestivých připomínkách s tím přestal.
Nakonec jsem objevil cestu ven a dostal se i se svým společníkem na potemnělou ulici.
A co dál? Musím ho vzít k sobě to bytu. Nic jiného mě nenapadlo. Bylo to odsud jen pár bloků, snad nás nikdo neuvidí.
Když jsem ho vedl temnými uličkami, srdce mi bušilo jako o závod. Jestli nás někdo pozná, jestli nás chytí, bude příští zasedání Rady ještě o dost zajímavější.
Proč něco takového proboha dělám? Proč tak riskuji? Nechápal jsem to. Ale v tu chvíli, když jsem uviděl Joriho obličej, jsem ho prostě nemohl vydat Radě. Ne, dokud nebudu vědět, o co tady jde. Ne, dokud neporozumím té jeho šarádě s mečem. Proč chtěl, aby to vypadalo jako Shirova práce?
*
Jakmile se za námi zabouchly dveře mého bytu, konečně jsem si trochu oddechl. Stejně jsem se nemohl zbavit pocitu, že nás někdo sledoval. Snad jsem jenom paranoidní. Pokud by mě opravdu někdo s Jorim viděl, už by mi na dveře bušil Marat s údernou jednotkou za zády.
Hodil jsem kluka na sedačku a zpříma se podíval do jeho vzdorovitých očí. Choval se úplně jinak, než když jsme ho s Rayou přivedli na základnu a vyslýchali. Teprve teď mě napadlo, jestli toho ustrašeného, klepajícího se klučinu na nás Jori tenkrát jen nehrál. Pokud ano, skočili jsme mu na to dokonale. A vzhledem k tomu, že se volně potuloval po městě a neseděl za mřížemi, tak na to museli skočit i další.
„Tak mluv," vyzval jsem ho a dobře si uvědomoval, jak jeho oči přejíždějí po místnosti a hledají nějakou cestu ven. Možná bych ho měl spoutat. Sice jsem si nemyslel, že by mě mohl neozbrojený šestnáctiletý kluk přemoci, ale proč si přidělávat práci.
„Nic vám neřeknu," odsekl vzpupně a prudce vstal.
„Seď," přikázal jsem, a když mě neuposlechl, sevřel mu rameno a smýkl s ním zpět na sedačku. Naklonil jsem se ještě blíž k němu a zavrčel podrážděně. „Dost kvůli tobě riskuju, chlapečku, takže buď mi odpovíš na moje otázky nebo tě odvedu přímo do císařského vězení."
„Až mi ty řekneš, co se stalo Shirovi," odsekl bez jakéhokoli respektu.
Povědět mu o Shirovi výměnou za to, že bude mluvit, se zdálo jednodušší než to z něj vymlátit. Chápal jsem, že chce znát pravdu, a neviděl důvod mu jí neříct. Jak Shira skutečně zemřel, věděli jen Radní a pár dalších lidí a ti měli nakázáno o tom mlčet. Veřejnost se neměla nic dozvědět. Ale já nebudu skákat podle rozhodnutí Rady.
„Dobrá," souhlasil jsem. „Nejdřív ty."
Jori si mě ještě chvíli nepřátelsky měřil pohledem, ale nakonec promluvil.
Ve zkratce mi pověděl, jak se ho po výslechu na velitelství propustili a on se snažil zjistit, kde drží Shiru.
„Chtěl jsem ho dostat ven z vězení, ale pak se ke mně doneslo, že utekl," v tónu jeho hlasu jsem zaslechl lítost nad tím, že Shiru nemohl osvobodit sám. „Někdo z odboje mu prej pomohl ven."
„Jo. Někdo z odboje," zopakoval jsem a nedokázal si odpustit sarkasmus, který zazněl v mém hlase.
„To vy?" Podíval se na mě s překvapením v očích. „Ale proč? Jste největší hrdina povstání, to nechápu."
„Pomohl jsem Shirovi a on zase mě," řekl jsem a viděl na něm, že to pořád nechápe. Nechtěl jsem to víc rozebírat, mluvit měl on.
„Odkud znáš Shiru?"
„Z paláce. Žiju tam od svých deseti a v patnácti mě přidělili do císařské gardy," vysvětlil a pak dodal s hrdostí v hlase. „Shira mě učil."
„Stínat hlavy? Tomu bych věřil," prohodil jsem spíš jen pro sebe a pokračoval, než mohl promluvit.
„Co ty vraždy? Proč jsi ty lidi zabil?"
V Joriho očích jsem poprvé zahlédl zděšení. „Jaké vraždy? Ten chlap, co jsem ho dneska střelil, snad přežil."
Jestli to hrál, hrál to dobře. Skoro jsem uvěřil, že mluví pravdu. Jenomže proč by se teda promenádoval v palácových zahradách s mečem v ruce a tou paralyzující látkou?
Sáhl jsem do kapsy pro telefon, kam mi Maya přeposlala fotky obětí a podstrčil displej Jorimu před nos. „Tyhle vraždy."
„Ale...to," chvíli šokovaně zíral na ty krvavé obrázky, neschopný slova. „To jsem nebyl já," vypravil ze sebe po chvíli.
„Vážně? A dneska v noci ses prostě jenom šel nadýchat čerstvého vzduchu s mečem v jedné ruce a se zbraní v druhé?"
Jori mlčel, díval se na mě vyděšenýma očima a najednou to byl přesně ten kluk, kterého jsme vystrašeného k smrti zajali v Západní Kashimě. A já bych v tu chvíli vsadil krk, že lže.
„A že jsi paralyzoval Marata stejně, jako byly znehybněné ty tři předchozí oběti, než jim někdo usekl hlavu přesně ve stylu tvého oblíbeného učitele, je, předpokládám, také jen neskutečná náhoda."
Jori se na mě stále díval se strachem v očích. Pak se ale jeho obličej pomalu proměnil. Strach vystřídala rezignace. Začínalo mu patrně docházet, že na mě ta jeho šaráda nezabírá.
„Dobře," přikývl nakonec. „Řeknu vám pravdu."
„To bych se divil, ale můžeš to zkusit.“
„Volal mi jeden chlápek a řekl, že mi zaplatí, když..."
Hlasitý zvuk vyzvánění mého mobilu přerušil jeho další slova. Na displeji blikalo číslo komisaře Catara. To nevypadalo dobře.
„Ani nepípni," přikázal jsem Jorimu a přijal hovor.
„Generále, jste v pořádku? Kde se nacházíte?" vychrlil do telefonu a mě v tu chvíli napadlo, že jsem to pěkně podělal. Rychle jsem přemýšlel, jak z toho ven. „Velitel Marat nám řekl, že pronásledujete toho útočníka."
„Ano," vypravil jsem ze sebe a v hlavě dával dohromady nějakou uvěřitelnou historku. „Sledoval jsem ho až ven ze zahrad, ale pak se mi ztratil," vymýšlel jsem horečně. „Jsem teď pár bloků od paláce. Ale není po něm ani stopa."
„Dobrá, zůstaňte, kde jste, jdeme za vámi. Pošlete mi prosím souřadnice vaší pozice."
Čím dál tím líp.
„Jistě," musel jsem souhlasit, jakou jsem měl jinou možnost? Vymlouvat se by znělo příliš podezřele. Hned jak zavěsil, vyvolal jsem si mapu Kashimy a našel nějaké vhodné místo. Ne příliš daleko od paláce, ale zase tak blízko mého bytu, abych se tam dostal před komisařem a jeho lidmi.
„Problém?" ozval se Jori. Zvedl jsem pohled k tomu škodolibě se tvářícímu frackovi.
„Jo, koukám na něj," zavrčel jsem nespokojeně, zatímco se snažil naťukat ta správná čísla do zprávy. S hrůzou jsem si uvědomil, že Cataro by dokázal určit, kde se nacházím, i podle mého mobilu. Ale proč by se tím zdržoval? Pokud mě nepodezírá, nemá důvod. Stejně jsem telefon hned po odeslání zprávy vypnul a odpojil baterku. Neměl jsem času nazbyt, musel jsem vyrazit. Mrkl jsem na Joriho.
„Počkám tady," ujistil mě.
„S tím počítám," procedil jsem mezi zuby a sáhl do zásuvky pro pouta.
V tom okamžiku se pokusil proklouznout ke dveřím, ale zastavil jsem ho. Nedbaje na jeho křik jsem mu spoutal nohy, ruce pak zacvakl za zády do želízek. Umlčel jsem ho roubíkem a smýkl s ním ke zdi, kde jsem ho připoutal ke kovové trubce od topení. Mumlal nějaké nadávky na moji hlavu, nevšímal jsem si to. Ubíhal mi drahocenný čas.
„Hele, mrzí mě ta pouta, ale nemůžu tě nechat utéct," prohodil jsem směrem k němu. Ani nevím, proč jsem se mu omlouval. Byl to pravděpodobně trojnásobný vrah.
Zamkl jsem byt a vyrazil na místo setkání s Catarem.