V poutech (2) XVII.
Věděl jsem, že to nebude jednoduché a nebylo. Ale navzdory tomu, co jsem očekával, se mi to Shira snažil ulehčit. Nepromenádoval se už přede mnou polonahý, nedělal dvojsmyslné poznámky, téměř se mě nedotkl. Prostě se mlčky oblékl - z těch pár věcí, co jsem mu našel, si vybral ošuntělé kalhoty, které mi vždycky byly velké, ale jemu seděly dobře, a obyčejné bílé tričko. Pak jsme se vrátili do kuchyně a v klidu dojedli teď už studenou pizzu. Povídali jsme si jako normální přátelé a docela mě překvapilo, jak dobře jsem se s ním cítil navzdory všemu.
„Proč jsi se dal k odboji?" zeptal se Shira, když dojedl poslední kousek pizzy. „Tvoje rodina se měla dobře. Vlastnili jste velký dům, byli bohatí, tvůj otec patřil k důstojníkům."
„Mluvíš jako moje matka. Ta to taky nedokázala pochopit. Zaplatila mi prestižní vojenskou školu, měl jsem jisté místo v císařské armádě, a já ji zradil a přidal se k nepříteli."
Shira se na mě podíval. „Jestli o tom nechceš mluvit..."
„Ne, nevadí mi to. Ale nevím, co ti na to říct. Prostě se mi nelíbilo, co císař dělal. Tradicionalismus, elitářství, všechny ty hloupé předsudky a pravidla. To nemluvím o lidech, které císař nechal zavřít nebo popravit jenom proto, že se mu znelíbili. Jeden člověk by neměl mít v rukou takovou moc."
„Takže teď ji má v rukou ta vaše Rada. Myslíš, že je to lepší?"
„Rada je jenom prozatímní řešení, po volbách...."
„Lidé si svobodně zvolí vůdce, kterému bude radit senát nebo parlament možná oboje." Nelíbil se mi náznak sarkasmu v jeho hlase.
„Ano, přesně tak. Je to špatně?"
„Není to špatně, jen si myslím, že silný vůdce s mocí prosadit si svou dokáže víc než skupina hašteřících se lidí."
„A když je to špatný vůdce? Krutý?"
„Dřív nebo později se najde někdo, kdo mu setne hlavu," ušklíbl se a já nedokázal rozpoznat, jestli žertuje nebo to myslí vážně.
„Proto sis zvolil císařství?"
Shira pokrčil rameny. „Bojoval jsem za císaře od svých šestnácti let. Měl jsem slušnou pozici. Proč bych to zahazoval?"
Pragmatik až do morku kostí. S někým takovým se dalo těžko diskutovat o ideálech.
„Přesto bych řekl, že ti některé jeho příkazy také byly proti srsti," napadlo mě.
„Možná," připustil. „Proto jsem mu také nakonec usekl hlavu."
Nebo zastřelil. Ne že by to nebylo jedno.
Přišlo mi zvláštní, že on, se svou inteligencí a přehledem, nevěří v republiku. Já v ní věřil, přestože je pravda, že pět let války mě přece jen připravilo o některé iluze. Sám jsem viděl, že všechno nejde tak lehce, jak jsem si představoval. Myslel jsem, že svržení císaře bude to nejtěžší. Ale zdálo se, že vybudovat funkční stát bude ještě obtížnější.
„Máš v Radě takový vliv a skoro ho nevyužíváš," změnil Shira téma.
„Ale využívám. Pomohl jsem těm zajatcům. Promluvil jsem před Radními, přesvědčil je."
„Přesvědčil jsi je, protože máš moc. Naslouchají ti, protože ví, že budeš vůdcem nové republiky."
Ušklíbl jsem se. „Dobrý vtip."
Jenomže Shira nevypadal, že vtipkuje. Naopak. Zdálo se, že poprvé je smrtelně vážný.
„Jsi hrdina odboje, jeden z mála vojenských vůdců, kteří se účastnili celé války a přežili. Spojují tě s konečným vítězstvím nad císařem. Tvoje jméno zná každý. Lidé o tobě mluví. Až se vyhlásí volby, kdo myslíš, že vyhraje?"
„Já rozhodně ne," zatvářil jsem se pochybovačně, přestože mě v tu chvíli napadlo, že Erina a Maya asi mají v plánu něco podobného. Ale jestli si myslely, že ze mě bude prezident, tak to vsadily na hodně špatného koně. „O žádné další funkce nestojím."
„Já vím," usmál se a vzal mě za ruku. Byl to jen letmý dotek a stejně způsobil, že se mi zrychlil tep. Shira jako by to poznal, se odtáhl a plynule pokračoval.
„To je hlavní důvod, proč Marat dělá všechno proto, aby se tě zbavil. Hazí na tebe špínu, štve proti tobě ostatní, potřebuje tě dostat ze hry, protože kdyby se mu to podařilo, měl by šanci on."
Ne, že by to, co Shira říkal, byla pro mě úplná novinka, ale nikdy jsem nad tím takhle do detailů nepřemýšlel. „Co bys dělal ty na mém místě?“
„To je těžké," pokrčil Shira rameny. „Máš sice příležitost dostat se až nahoru, ale myslím, že na to nemáš potřebnou náturu. Nemáš to v sobě jít přes mrtvoly."
„To je spíš lichotka."
„Ne pro politika," usadil mě. „A jsou tu další problémy. Existuje mnoho věcí, které ti mohou srazit vaz."
„Jako třeba pravda o tom, co dělá moje matka a sestra? Nebo to, že jsem kryl Joriho."
„Nebo samotný fakt, že spolu teď mluvíme," doplnil Shira.
„To mi připomíná..."
Převyprávěl jsem mu, co jsem se dozvěděl při své návštěvě vězení o Maratovi a jeho vyslýchání vězňů za mými zády.
Shira mě mlčky poslouchal, ve tváři znepokojený výraz. Pak si povzdechl a s obavou v hlase řekl. „Našlapuj opatrně, Tairo, odboj nemá zrovna slitování s těmi, kdo se postaví proti němu. Mám o tebe strach."
*
Ještě dlouhou dobu jsme mluvili o všem možném i nemožném. Navzdory naším odlišným názorům na demokracii se mi s ním povídalo dobře. Ani nevím, jestli jsme spolu někdy strávili tolik hodin jen rozhovorem.
„Tak kam mě uložíš?" zeptal se Shira a potlačil zívnutí. Ani jsem si neuvědomil, jak je pozdě. „Předpokládám, že k sobě do postele asi ne."
To měl pravdu. Mít ho u sebe tak blízko a hrát si jen na kamaráda bych nezvládl.
„Klidně jdi do ložnice, já zůstanu tady v obýváku," navrhl jsem, ale Shira zavrtěl hlavou. „Přece svého dobrosrdečného hostitele nevyhodím z jeho vlastní postele. Ne, vyspím se na gauči nebo kdekoli na zemi."
Jen jsem přikývl a odešel pro nějakou deku a polštář. Když jsem se vrátil, stál Shira uprostřed obývacího pokoje, jeho půjčené triko leželo na sedačce. Přejel jsem mu pohledem po nahých zádech a ztěžka polkl. Zpocenými prsty jsem sevřel přikrývku ještě o něco pevněji. Chtěl jsem se ho dotknout, obtočit svoje paže kolem jeho pasu a ústa mu přitisknout zezadu na krk.
Obrátil se a zadíval se mi do očí. Asi poznal, na co myslím, protože ke mně přistoupil s vědoucím úsměvem na rtech, natáhl ruku a velmi zlehka přejel konečky prstů po mé tváři.
„Co takhle jednu pusu na dobrou noc?" navrhl a já netoužil po ničem jiném víc.
„Mám trochu obavy, jestli by zůstalo u jedné," namítl jsem a měl co dělat, abych nehodil všechna svoje morální předsevzetí za hlavu a nevzal ho k sobě do postele.
Shira jen krátce přikývl, ruka sjela z mé tváře dolů na krk a níž. Jeho dlaň zůstala položená na mé hrudi v místě, kde i přes tričko musel jasně cítit, jak rychle mi bije srdce. Napětí mezi námi téměř hmatatelné.
„Běž," vydechl chraplavě. „Nebo za sebe neručím."
Stál jsem tam, neschopen se pohnout. Věděl jsem, že musím jít, ale nohy mě neposlouchaly. V ústech jsem měl sucho, v rukou stále držel deku s polštářem, co jsem mu přinesl na spaní. Nedokázal jsem je vyprostit z křečovitě sevřených prstů. Díval jsem se do Shirovy napjaté tváře, do očí zastřených vzrušením, na jeho pootevřené rty. Ucítil jsem bodnutí touhy, které mi projelo tělem přímo do slabin.
„Tairo?"
Vypadal, že neví, jestli se mě může dotknout nebo ne. Chápal jsem jeho zmatek, sám jsem netušil, co to vlastně dělám. Najednou jsem vůbec neměl kontrolu nad situací. Chtěl jsem odejít, ale moje tělo odmítlo poslušnost a nechtělo se od Shiry vzdálit.
V tu chvíli jako by se všechno zastavilo a jediné, co jsem dokázal vnímat, bylo teplo vycházející z Shirovy ruky dotýkající se mě jen přes slabou látku. Skoro jsem zapomněl dýchat.
V další vteřině se to změnilo. Zničehonic byla Shirova ústa na těch mých, jeho prsty se ocitly pod tričkem, deka s polštářem, které jsem celou tu dobu držel před sebou jako nějaký štít, zapomenuty na podlaze a naše těla se k sobě nedočkavě tiskla. A já se nezmohl na sebemenší odpor. Celý večer jsem nechtěl nic jiného, všechna ta potlačovaná touha najednou zaplavila každou část mého těla a já nedokázal vzdorovat. Spíš bych přinutil Zeměkouli, aby se přestala otáčet, než abych v sobě našel sílu oddělit se od něj.
Shira mě divoce líbal, jeho ruce se zběsile pohybovaly po moji nahé kůži, cítil jsem tu nedočkavost, bezuzdnou vášeň a nemohl jinak než se jí nechat strhnout. Slyšel jsem Shirův rychlý dech, který se mísil s tím mým, prsty jsem mu zarýval do nahých zad a nedokázal nic víc než tisknout ho k sobě, celé moje tělo hořelo touhou. A já ho potřeboval. Potřeboval jsem uvolnit to napětí, ten skoro bolestný tlak v mých slabinách. Chytil jsem Shiru pevně za zadek a svými boky mu vyšel vstříc. I přes látku kalhot jsem cítil, jak je vzrušený. Pohnul se znovu proti mně, a znovu a já už se ani nesnažil tlumit vzdechy vycházející z mých úst. Bylo jisté, že tohle dlouho nevydržím. Až se mě dotkne, bude konec. Další pohyb jeho těla proti mému a neskutečná slast mě skoro ochromila. Možná se mě nakonec nebude muset ani dotknout.
„Shiro...počkej...," vydechl jsem zoufale a snažil se klepajícími se prsty najít zapínání kalhot.
Jenomže než jsem stihl vysoukat se ze svých džínů, Shirovo stehno se natlačilo mezi moje nohy, jeho horké rty jsem cítil na krku. Mým napjatým tělem projela vlna uvolnění, celá moje bytost se otřásla v extázi a já se udělal do kalhot jako čtrnáctiletý panic. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že i Shira se chvěje a hlasitě oddechuje. A celou trapnost situace naprosto přebila skutečnost, že nejsem jediný, kdo se neovládl. Shira měl stále hlavu opřenou o moji hruď, ruce obtočené kolem mého pasu a já cítil, jak se jeho ramena otřásají smíchem.
„Bože, jsme jako dva nadržený puberťáci," vypravil ze sebe a já se rozesmál s ním.
A v ten okamžik jsem pochopil jednu věc. Já se Shiry nevzdám. Ani kvůli své sestře, ani kvůli Maratovi, ani kvůli své kariéře. Potřebuju ho, chci ho, miluju ho.
Našel jsem jeho ústa těmi svými a jemně ho políbil.
„Myslím, že teď už je asi jedno, kde budeš spát.“
*
Muselo být strašně pozdě. Pokoj osvětlovala malá lampička na nočním stolku a já vnímal jen napůl. Ležel jsem na posteli, příjemně unavený, oči se mi samy zavíraly. Shira vedle mě prsty líně přejížděl po mých nahých zádech. Bylo to příjemné, uklidňující a já bych takhle vydržel zůstat navěky.
Trvalo nějakou dobu, než moje otupělá mysl přišla na to, že obrazce, které mi Shira zdánlivě bezmyšlenkovitě vykresluje na kůži, nejsou jen nesmyslné čmáranice. Připomínaly složité znaky z dávno nepoužívaného jazyka, z toho, kde jediný symbol značil celé slovo. Naučit se takto psát zabralo člověku celé roky nikoli týdny jako v případě naší všeobecně používané standardizované abecedy o třiceti hláskách. Já sám jsem znal asi padesát znaků a to jsem se považoval za odborníka. Málokdo v současné době vůbec tušil, že takové písmo kdysi existovalo, natož aby ho znal. Z Shirovy kaligrafie na mých zádech jsem ovšem pochopil, že on musí umět daleko víc než jen pár znaků.
„Nevěděl jsem, že dokážeš psát kanji," promluvil jsem ospale.
Shirova ruka se zastavila a pouze nehnutě spočívala mezi mými lopatkami.
„Poznal jsi to?" V jeho hlase zazněl náznak překvapení.
Zvedl jsem hlavu, která doposavaď spočívala na mých složených rukou, a natočil ji trochu do strany, abych viděl Shirovi do tváře. „Umím jen pár znaků.“
Dobře jsem věděl, že existovalo tisíce symbolů.
„Kdo tě je naučil?" zeptal se Shira a po chvíli se jeho prsty znovu rozeběhly po mých zádech.
„Nikdo. Po otcově smrti jsem našel mezi jeho věcmi nějaké velmi staré fotografie a u nich dopisy psané těmito znaky. Prý patřily mojí prababičce. Zajímalo mě, co tam je. Podařilo se mi něco naučit z knih, ale nikdy ne dost, abych to dokázal přeložit."
„Třeba ti je někdy pomohu přečíst," pousmál se Shira.
Jen jsem přikývl. „No a jaká je tvoje výmluva?" zajímalo mě, i když odpověď se nabízela. To smrtící rodinné dědictví, které obvykle nosil v pouzdře na zádech, bylo dostatečným důkazem toho, odkud pocházeli jeho předkové. Tušil jsem, že jeho původ by patrně uspokojil i ty nejzarputilejší tradicionalisty, přestože na jeho vzhledu se to nedalo příliš poznat.
„Učil mě otec," potvrdil moje podezření Shira. „Ale od té doby co umřel, jsem je nepoužíval. Mnoho z nich jsem zapomněl."
Už, už jsem se chtěl zeptat, co se jeho otci stalo, ovšem Shira mě předběhl. Čtyřmi rychlými tahy vykreslil na moji kůži jeden z těch základních znaků.
„Víš, co znamená?"
„Ano, to je slunce," odpověděl jsem hrdý, že jsem to poznal. Otázka na jeho otce dávno zapomenuta.
Jeho prsty se znovu pohnuly. Jen dva delší tahy. „A tenhle?"
„Myslím, že síla."
Další znak byl o poznání složitější. Napůl jsem hádal.
„Hm...učit se?"
„Chránit," opravil mě. „Ale pravda, jsou si podobné."
„Kolik jich znáš?" zeptal jsem se.
„Nevím. Dost na to, abych jimi dokázal číst a psát." Znovu jsem ucítil letmý dotek jeho prstů na zádech, když začal vykreslovat něco od shora dolů na moji kůži místo papíru. První byl opravdu složitý symbol, který i kdybych ho třeba znal, jsem jenom z jeho doteků nebyl schopen identifikovat. Pak následovaly čtyři velmi jednoduché, vlastně jen pár čar.
„Co to znamená?" zeptal jsem se, když skončil.
Shira se sklonil, políbil mě mezi lopatky a zašeptal. „To je tajemství."
„Jsi samá záhada," usmál jsem se, ale netlačil na něj. Otočil jsem se na bok, abych ho lépe viděl. „Co ještě o tobě nevím?"
Shira však mlčel. Jen se přiblížil a svými rty tentokrát přikryl moje ústa. Pak mi pohlédl do očí a zašeptal. „Pojď, miluj se se mnou."
Přejel mi mráz po zádech, z toho jak to řekl, jak se na mě díval. Pocítil jsem touhu samozřejmě, ale také...nevím. Nedokázal jsem to popsat. Neschopný najít ta správná slova, jsem jenom přikývl a nechal se od něj znovu políbit.
A tentokrát to opravdu bylo jiné. Ne tak zběsilé, rychlé a divoké. Naopak. Shira si dával na čas, hýčkal mě svými prsty a ústy, až jsem myslel, že z toho zešílím. Dotýkal se mě stejně zkušeně jako vždycky, ale poprvé jsem cítil, že to není čistě fyzická záležitost, přestože ta nekontrolovatelná přitažlivost mezi námi existovala stále. Poprvé jsem měl dojem, že se mě dotýká jako by se mi tím pokoušel něco sdělit. Stejně jako předtím když svými prsty kreslil znaky prastarého jazyka na moji kůži i teď jsem vnímal, že vyrývá do mého těla něco ze svých myšlenek, pocitů, tajemstvích. Snad, abych viděl, abych pochopil to, co nechtěl nebo nemohl vyslovit nahlas.
V tom slastném okamžiku našeho společného vyvrcholení mi problesklo hlavou, že vlastně vím, co znamenala ta záhadná slova, která mi předtím napsal na záda.