NE tak úplně pohádky

Jednání trvalo do pozdních odpoledních hodin, po té mě čekalo několik soukromých schůzek a do svého bytu jsem dorazil až v noci. Utahaný jako kotě jsem usnul hned, jak se moje hlava dotkla polštáře.

Vzbudilo mě až vytrvalé vyzvánění telefonu. Poslepu jsem nahmatal mobil a zamžoural na rozsvícený displej. Byla to Maya.

„Ano?" prohodil jsem rozespale do telefonu.

„Neříkej, že jsem tě vzbudila," ozvalo se na konci linky.

„Vůbec ne," potlačil jsem zívnutí. "Máš pro mě tu zprávu?"

„Nechám ti ji během dne doručit."

„No a jak to dopadlo?" Rozhlédl jsem se po své malé ložnici. Měl bych si tu občas uklidit, po zemi se povalovalo tolik oblečení, že už nebyl vidět ani kousek béžového koberce. „Měla si s ním při prohlídce nějaké problémy?"

„Vůbec ne. Naopak. Choval se naprosto vzorně. Nikdy bych do něj neřekla, že je to vycvičený císařský zabiják, ke kterému se každý doktor bojí přiblížit na tři metry, jak si mi tvrdil."
Mayin nadšený hlas mě trochu iritoval. Znal jsem ji dlouho a věděl, že na rozdíl ode mne je schopná vstát před rozbřeskem s úsměvem na rtech a plna energie vykročit do nového dne, zatímco já potřebuji minimálně hodinu a litr kafe, než jsem ráno schopen fungovat.

„Asi jsi ho okouzlila svým šarmem. Jak je na tom?"

„Marakin se na něm dost vyřádil. Má přeraženou klíční kost a pohmožděné rameno. Několik naštípnutých a dvě zlomená žebra, taky tři prsty na levé ruce jsou zlomené. Kromě toho nějaké ty podlitiny, řezné rány, spáleniny, hlavně na zádech a rukou, ale není to vážné. Vnitřní zranění nemá."

Maya dokončila svůj výčet. Nelíbilo se mi to. Jak mohla prozatímní vláda posvětit takovéhle zacházení s vězněm? To přece odporovalo všemu, za co jsme bojovali. 

„Ošetřila jsem ho, jak nejlíp to šlo, a zafixovala zlomeniny," pokračovala Maya. „Chtěla jsem mu dát něco na bolest, ale odmítl."

To se dalo čekat, ušklíbl jsem se v duchu. Pokazil by si pověst drsňáka.

„Všechny detaily budou v mé zprávě, ale to hlavní jsem ti řekla."

Poděkoval jsem ji a hovor ukončil.  Upomínka v mobilu mě upozornila na schůzku s ředitelem věznice za 20 minut. Nejvyšší čas vstávat.

*

Schůzka se nakonec nekonala.  V okamžiku, kdy jsem uslyšel o další nehodě v patře se zvýšenou ostrahou, jsem rychlým krokem zamířil přímo tam.

Dveře do Shirovy cely byly otevřené dokořán. Dva ošetřovatelé odtamtud právě vyváděli muže v uniformě, podle našitých odznaků hlavního dozorce. Muž kráčel pomalu, obličej celý od krve a další mu tekla z nosu. Otok u kořene nasvědčoval, že má nos zlomený. Nevěděl jsem, zda utrpěl ještě jiná zranění, ale ani na vteřinu jsem nezapochyboval o tom, kdo je za ně zodpovědný.

Prošel jsem kolem přihlížejících strážných a beze slova vstoupil do cely. Shira seděl na posteli, nohy i ruce spoutané. Obojek se řetězem ho stejně jako při našem posledním setkání poutal ke zdi, aby se nemohl volně pohybovat. 

„Co se tady stalo?" Obrátil jsem se na dva strážné stojící u dveří.

„Vrchní dozorce přinesl vězni oběd a on ho napadl," vysvětlil jeden z mužů.

Teprve teď jsem zaregistroval tác s nevábnou vězeňskou stravou, který ležel netknutý na stole.

„Nechte nás," rozkázal jsem strážným. 

Spěšně opustili celu. S viditelnou úlevou. 

Obrátil jsem pozornost na zajatce. Dva prsty na levé ruce měl ovázané, řezná rána na nártu ošetřena, zbytek Mayiny práce zakrývalo šedivé vězeňské oblečení. Přistoupil jsem k němu ještě blíž. Na obličeji se mu vyjímalo několik rudých skvrn.

„Jsi zraněný?"

Shira se ušklíbl a prsty si setřel krev z tváře a čela. „To není moje krev."

„Jasně, že se ptám," zamumlal jsem pro sebe a přitáhl si židli ke kovovému lůžku, na kterém vězeň seděl.  

„Povíš mi, co se stalo?"

„Slyšel jsi," prohodil bez zájmu.

„Proč jsi ho napadl?"

Jen se nepříjemně zašklebil a mlčel. Věděl jsem, že z něj nic nedostanu. Ať už byl jeho důvod jakýkoli, on se mi zpovídat nebude.

„Ty si to prostě chceš za každou cenu dělat co nejhorší."

„Je snad možné, abych na tom byl ještě hůř?" odsekl nepřátelsky.

Po tom všem, čím si prošel, se dalo pochopit, že se takhle choval. Nechtěl jsem si ani představovat, čemu všemu ho vystavil Marakin. Možná vzdor byl to poslední, co mu ještě zbylo.

„Nejsem jako můj předchůdce," pokusil jsem se na něj jít po dobrém. „Chci se dohodnout. Spolupracuj a já ti pomohu. Možná ti i zajistím svobodu."

Shira se hlasitě rozesmál, i když výraz jeho obličeje měl k veselému daleko, ocelové oči plné opovržení.

„Svobodu?" To slovo skoro vyplivl. „Myslíš, že jsem idiot?"

Nevěřil mi. Ale já mu opravdu chtěl navrhnout dohodu. Co jiného zbývalo? Rada mi dala nad vězněm volnou ruku. Mám využít všech možných prostředků k získání informací. A já viděl pouze jedinou cestu, jak toho docílit.   

„Jestli mě tady chceš krmit takovýma kecama, tak to sem radši pošli toho, co tu byl před tebou."

„Když ti Marakinovo zacházení vyhovovalo, neměl jsi mu probodávat krk," odsekl jsem naštvaně, že moji upřímnou snahu během vteřiny smetl.

Shira se odmlčel, zamyšleně studoval pohledem moji tvář. Nakonec se pousmál. „Takže dohoda. Jak si to přestavuješ?"

Ten náhlý obrat mě zaskočil. Nedal jsem na sobě nic znát a v duchu rychle vymýšlel, jak to co nejlépe navléknout. Ten muž přede mnou nebyl žádný hlupák a já zalitoval, že jsem si dopředu nepřipravil konkrétní plán.    

„Pro začátek žádné mlácení strážných ani probodávání částí těla ostatních ostrými předměty. Pak se uvidí."

„Dobrá," přikývl Shira na souhlas,„ale chci něco na oplátku." Posunul se na posteli o kousek dozadu a opřel si záda o zeď. Spoutané ruce položené před sebou na pokrčených kolenou.

„Co bys chtěl?"

„Trochu víc té tvojí svobody," odpověděl, v modrošedých očích mu probleskl pobavený výraz. 

„Za celou dobu tady mi sundaly pouta jenom jednou, jsem neustále přivázaný na řetězu jako pes," procedil podrážděně mezi zuby a trhl hlavou. Obojek kolem jeho krku zachrastil o kovové články řetězu, který ho poutal ke zdi. 

Jeho požadavky nebyly přehnané. Stejně jsem váhal. Pokud se mu i s takovými opatřeními podařilo zranit několik dozorců a Marakina, čeho by byl schopen, když ho nechám úplně bez pout? Chtěl jsem mu ukázat dobrou vůli, opravdu chtěl. Potřeboval jsem si získat jeho důvěru, ale není to zahrávání si s ohněm? Ředitel věznice s tím určitě nebude souhlasit, budu si to muset vzít na vlastní zodpovědnost a co když pak Shira díky mé dobré vůli někoho zabije?  

„Zbav mně těch okovů, nikomu neublížím," promluvil znovu Shira, kterému došlo, proč tak váhám. „Máš mé slovo."

Všechny moje instinkty mě varovaly, abych mu nevěřil. Jenomže to já navrhl dohodu a bez riskování se nikam nedostanu.

Mlčky jsem vstal, otevřel dveře cely a zavolal na dozorce. Ten během několika okamžiků dorazil. Dovnitř se mu ani trochu nechtělo. Nespouštěl oči z vězně, v obličeji vepsaný strach. Čekal jsem, že moje další žádost ho vyděsí ještě o poznání víc.

„Chci vězni sundat pouta," poručil jsem a sledoval vytřeštěný výraz mladého dozorce.

„K...která pouta?"

„Všechna," upřesnil jsem.

„To je proti všem předpisům!" vyhrkl šokovaně. „Nesmíme za žádných okolností..."

„Je to na moji zodpovědnost," přerušil jsem ho.

„Ale..." V dozorcově obličeji jsem četl výraz smrtelného děsu.

Nechtěl jsem ho dál trápit. „Dejte mi ty klíče a počkejte venku."

„Nedělejte to, veliteli," varoval mě, zatímco mi třesoucíma se rukama podával klíče od vězňových pout. „Zabije Vás."

„Dokážu se o sebe postarat," snažil jsem se mladíka uklidnit a při tom krátce mrkl na Shiru. Zajatec se celou scénou nadmíru dobře bavil.

„Nejste ozbrojen," namítl chabě strážný.

„Tím líp. Nechcete přece, aby tady vězeň pobíhal s nabitou pistolí po tom, co mě zabije a zbraň mi sebere." Snažil jsem se, aby to vyznělo jako žert, ale mladý dozorce viditelně neměl náladu na vtipkování.

„Jak myslíte, pane," rezignoval. V jeho očích jsem četl přesvědčení, že živého mě vidí naposledy. 

Hned, jak za ním zapadly těžké dveře cely, jsem přistoupil zpět k sedícímu Shirovi. 

Sklonil jsem se k němu a nejprve mu sundal kovový obojek z krku. Pak jsem začal odemykat pouta, která měl kolem kotníků, a nakonec ty na rukou. Celou dobu se nepohnul. 

Odstoupil jsem o několik kroků dozadu a přelétl vězně pohledem. Od kovových pout měl kůži zarudlou a místy rozedranou do krve. Nejvíce na zápěstích, ale částečně i na kotnících a krku.

Shira se konečně pohnul a pomalu si začal protahovat ztuhlé končetiny. Pozoroval jsem jeho počínání a připadal si jako krotitel divokých šelem, kterého poslali do klece k tygrovi. Neměl jsem strach, ale jistá nervozita se začala vkrádat do mojí mysli. 

Ubránil bych se, kdyby na mě vězeň doopravdy zaútočil? I já absolvoval vojenský výcvik a během války zažil nespočet ostrých bojů. A Shira byl zraněný. Vybavil se mi ranní telefonát s Mayou a výčet všech jeho zlomenin. To by mi v případě střetu mělo poskytnout výhodu.

Černovlasý muž vstal z postele a začal se procházet po cele. Patrně aby rozpohyboval zdřevěnělé nohy. 

„Lepší," usmál se. „O moc lepší."

Přejel mě dlouhým pohledem od vojenských bot přes černou uniformu a zastavil se na mém obličeji. Jako kdyby se snažil odhadnout moje slabá místa.

„Takže..." začal jsem pomalu, jeho upřený pohled mě vyváděl z míry.

„Takže...," zopakoval pomalu. S úsměvem, který nevěstil nic dobrého, udělal několik kroků směrem ke mně.

Moje první reakce byla couvnout zpátky. Včas jsem se ovládl a s největším sebezapřením zůstal stát na místě, aby si nemyslel, že z něj mám strach. Shira se stále usmíval a pak potichu promluvil.

„Teď bych ti měl poděkovat."

Dřív než jsem měl čas přemýšlet nad tím, co to znamená, ocitl se těsně u mě a obtočil mi paže kolem krku. Jeho rty se přitiskly k mé tváři. Nejprve jsem úplně ztuhl, ale pak ho prudce odstrčil. Nechal se. Trochu zavrávoral a s pobaveným výrazem ustoupil o několik kroků dozadu. Hřbetem ruky jsem si přejel tvář a zasyčel směrem k němu.

„Takové díky si příště nech."

Shira se zasmál a neurčitě potřásl hlavou. Jestli to byl nějaký vtip, já se nebavil. Chtěl mě snad vyprovokovat? Zesměšnit? 

Hlavou mi probleskla vzpomínka na historku, kterou mi včera vyprávěla Ashra.

„Potřeboval bych se umýt," ozval se vězeň a rukou si projel skrze zaprášené prameny svých černých vlasů.

„Až podle toho, jak se budeš chovat," odsekl jsem stále ještě rozhozený z té jeho pusy.

„Jistě, veliteli."

„A pamatuj si, jediný incident a jdeš zpátky do želez," pohrozil jsem mu a s těmi slovy zabušil na dveře cely, aby mi odemkli.

Mladý dozorce, který mě pouštěl ven, zaraženě zíral, jako kdybych právě vstal z mrtvých.  

pokračování ⇒