V poutech (X.)
Pověřil jsem jednoho z mých vojáků, aby vězni opatřil všechny potřebné věci, a hned potom zmizel v bezpečí za dveřmi své kanceláře. Potřeboval jsem se trochu uklidnit a rozmyslet si, co dál.
Jak jsem mohl dopustit, aby se něco takového stalo? Kde zůstal můj zdravý rozum? Jenomže pokaždé, když se mi vybavila chuť Shirových rtů, pohyb jeho jazyka v mých ústech, jsem kromě studu cítil i nepopiratelné vzrušení. Ať se mi to líbí nebo ne, Shira mě prostě přitahuje.
Sáhl jsem po svém telefonu a našel Mayino číslo.
„Volané číslo je nedostupné," ozvalo se z mého mobilu. „Zavěste a zkuste to znov....,"
Dle rady jsem zavěsil a vytočil nemocnici. Snad ji zastihnu tam. Bohužel, hlavní sestra, která přijala hovor, mi sdělila, že doktorka Saarová se už dva dny v nemocnici neukázala.
Kde jsi, Mayo?
Pravděpodobně doma vyspává kocovinu s vypnutým telefonem na nočním stolku. Při té myšlence jsem si uvědomil, že i mě třeští hlava jak střep. Nevím, kdy jsem tu bolest přestal vnímat, ale teď se vrátila v plné síle.
Možná bych měl následovat příkladu Mayi a jít se domů vyspat. Aspoň na pár hodin. Stejně v mém současném rozpoložení je nepravděpodobné, že bych byl schopen nějaké smysluplné práce.
Téměř se mi podařilo opustit budovu nezpozorován, než mě na chodbě zastavil ředitele věznice.
Pozdravil, jeho hlas chladný a odměřený, a sdělil mi, že guvernér očekává detailní zprávu o vězni. A vzhledem k tomu, že jsem se včera neobtěžoval přijít do práce, musí být hotová dnes.
Co jsem mohl dělat? Došoural jsem se zpátky do své kanceláře a začal sepisovat to pitomé hlášení.
Ani ne za hodinu se u mě zastavil jeden z vojáků. V rukou držel pečlivě složený plán, který Shira právě dokončil.
Jak jsem očekával. Vězeň splnil svoje slovo. Detailně a téměř profesionálně rozkreslil rozmístění podzemních tunelů.
Udělal jsem si kopii mapy a originál přiložil ke zprávě, kterou jsem právě sesmolil. Snad to guvernéra na několik dní zaměstná a přestane mi šlapat na paty.
*
Během dne jsem se snažil Maye několikrát dovolat. Marně. Začínal jsem mít obavy, a proto se zastavil u ní doma. Nebyla tam. Chvíli jsem tloukl na dveře, než mi došlo, že je to zbytečné. Nakonec ode vrátek vedlejšího domku vykoukla mladá dívka sotva dvanáctiletá.
„Doktorka Maya není doma," upozornila mě.
„Víš, kdy odešla?"
„Viděla jsem ji ráno jít ven a od té doby se nevrátila," vysvětlila dívka. „Ale ona se většinou vrací až pozdě večer. Jste její přítel?"
„Ano," přikývl jsem, i když dívka asi neměla na mysli přítel jako kamarád, ale přítel jako přítel.
„Kdyby se vrátila, vyřiď jí, že jsem ji hledal," řekl jsem ještě a zamířil přes malou zahrádku k vrátkům zpět na ulici.
Zatraceně Mayo, kde jsi? Doufám, že jsi neudělala nějakou hloupost.
V kapse kalhot se rozezněl můj mobil. Rychle jsem po něm sáhl a doufal, že je to Maya.
Zklamaně jsem hleděl na displej, na kterém blikalo neznámé číslo.
„Prosím?"
„Veliteli Imaro?"exaltovaný hlas guvernéra bylo to poslední, co jsem právě teď měl náladu poslouchat.
„Guvernére, děje se něco?" zeptal jsem se neutrálně.
„Všechno je v naprostém pořádku," ujistil mě. „Volám, abych Vám osobně pogratuloval. Četl jsem Vaši zprávu a pokrok, který jste s vězněm učinil je ohromující. Musím říct, že jste mě překvapil, veliteli. Takový úspěch jsem nečekal. Jste opravdu velmi schopný."
„Děkuji, pane.“ Nevím, proč mě jeho nadšený výlev ještě víc podráždil.
„Moji lidé tu mapu právě zkoumají a vypadá to nadějně," ozval se znovu guvernér natěšeným hlasem. „Jednu kopii jsem odeslal i na velitelství v západní Kashimě. Velitel Riisen už začal s průzkumem jednotlivých tunelů."
„Měl by postupovat opatrně. Nerad bych, aby vlezli do pasti císařským," varoval jsem ho.
„Žádné obavy, veliteli, pracují na tom ti nejlepší lidé."
Věděl jsem, že na tom pracují ti nejlepší lidé. Byli to moji lidé. Skoro celá moje jednotka zůstala v západní Kashimě pod Riisovým vedením.
„Pokračujte v dobré práci, veliteli. Nebojte se použít jakýchkoli metod. Máte moji plnou podporu."
V duchu jsem si představil, jak by se guvernér asi tvářil na moje přesvědčovací metody.
„Pokusím se nezklamat vaši důvěru," řekl jsem neupřímně a rychle zavěsil.
Hned, jak jsem zastrčil mobil zpět do kapsy, se moje myšlenky vrátily k naléhavější otázce.
Kde je Maya?
Obvolal jsem všechny známé a pak i místa, kam by Maya mohla jít. Marně.
Věděl jsem, že je dospělá a může si dělat, co chce, ale vzhledem k tomu, v jakém byla včera rozpoložení, jsem se obával, aby neudělala nějakou pitomost.
V noci jsem opět skoro nezavřel oči. Vrtalo mi hlavou, kam mohla Maya zmizet. A když jsem konečně usnul, pronásledovaly mě velmi nevhodné sny o Shirovi.
*
Celé následující dopoledne jsem se Maye snažil dovolat, ale její telefon byl stále nedostupný. V nemocnici říkali pořád dokola to samé a nikdo z našich společných známých o ní nevěděl. Nechápal jsem to.
Kam mohla zmizet? A proč mi nedala vědět, kde je?
Až pozdě odpoledne jsem se odhodlal a zamířil do Shirovy cely. Nechtělo se mi tam. Po včerejšku jsem vážně netušil, jak se v jeho přítomnosti chovat.
No tak jo. Políbil jsem ho. Kvůli té mapě, kvůli informacím. Jedna pusa. To je vše. Tím to končí….hm, dobře si lžu do kapsy. Teď jestli se té lži dokážu držet i dál.
Odemkl jsem a se srdcem až v krku vstoupil dovnitř. Shira seděl na posteli. Jeho pohled upřený na dveře. Vyhlížel mě.
Žaludek se mi sevřel, když jsem ho spatřil, a moji mysl bezděky zaplavily vzpomínky na ten včerejší polibek. Silou vůle jsem je vytěsnil.
„Byl jsi s tou mapou spokojený?" prolomil ticho jako první.
Sedl jsem si na židli naproti němu a pomalu přikývl. „Ano, velmi spokojený."
„To jsem rád," usmál se vězeň a přiblížil se ke mně.
„Možná bych si zasloužil odměnu?" zašeptal, jeho rty jen kousek od mojí tváře.
Prudce jsem se odtáhl a mrskl po něm nasupeným pohledem. Přesně toho jsem se bál.
Nechtěl jsem, aby nabyl dojmu, že to co se stalo včera, mezi námi něco mění, a já mu teď budu ochotně padat kolem krku kdykoli si vzpomene.
„Co že si dneska taková netykavka?" zeptal se a přejel mě pohledem.
„Nemám náladu na ty tvoje hrátky," odsekl jsem celý vynervovaný a vykolejený pouhou jeho přítomností.
„Věř mi, že bych tě do nálady dostal rychle," usmál se černovlasý vězeň sebejistě a já zalapal po dechu, horkost se mi hrnula do tváří.
Tohle nezvládnu. Měl jsem sto chutí utéct.
Shira se na mě zblízka zadíval a krásně se usmál. „Nechtěl jsem si tě dobírat. Co se stalo?“
„Proč tohle děláš?" vypravil jsem ze sebe. Zmatený, unavený, bezradný.
Nechápavě na mě hleděl. „Co myslíš?“
„Tohle všechno,“ mávl jsem rukou kolem sebe. „Ta pusa, ty tvoje řeči…je to jen hra?“
Černovlasý muž mlčel a zamyšleně studoval můj obličej. Cítil jsem takovou bezmoc. Vzpomněl jsem si na Mayiny zarudlé oči, její smutek a snahu Shirovi za každou cenu pomoci.
„Manipuluješ se mnou, snažíš se ovlivnit můj úsudek. Myslíš, že si tím pomůžeš. Ale já nemám takový vliv, nedokážu zvrátit rozhodnutí Rady.“ Potichu jsem dodal. „I kdybych sebevíc chtěl.“
Vyčerpaně jsem zavřel oči, nedostatek spánku si začínal vybírat svou daň. Nemohl jsem se soustředit, všechno se na mě valilo jako vlna tsunami a já se bál, že mě smete.
„Takže jestli ti jde o tohle,“ vydechl jsem sotva slyšitelně, „přestaň s tím.“
Přes křečovitě sevřená víčka jsem nic neviděl, ale i tak zaznamenal pochyb ve svém bezprostředním okolí. Prsty lehce přejely po mojí tváři, prameny cizích vlasů mě polechtaly na obličeji.
Shirovo čelo se opřelo o to mé. Stále jsem nenašel odhodlání otevřít oči. Možná, když neuvidím, co se děje, budu moct předstírat, že se to nestalo…
„Tairo,“ zašeptal, jeho rty se téměř dotýkaly těch mých. „Ty jsi takový tupec.“
Pak mě políbil.
Krátce. Naše ústa o sebe stihla sotva zavadit. Hned nato se prudce odtáhl a já sebou trhl a doširoka otevřel oči, když jsem zaslechl kovový zvuk otevírajících se dveří od cely.
Dovnitř vstoupili dva moji vojáci.
„Veliteli Imaro,“ oslovil mě jeden z nich. „Je tu pan guvernér a chce s Vámi ihned mluvit.“
*
Seděl jsem ve své kanceláři a zíral do zdi. Nebyl jsem schopen se pohnout. Nedokázal jsem strávit to, co mi právě guvernér Palla svým neupřímným hlasem sdělil.
To přece nemohla být pravda. Jak se to mohlo stát…vždyť přece…
Maya byla mrtvá.
Ta tři slova stačila a můj život najednou pozbyl veškerého smyslu.
A co na tom všem bylo nejhorší... to já způsobil její smrt.
Konečně jsem zjistil, kam Maya poslední dva dny zmizela. Aniž by mi cokoli řekla, odjela k mé jednotce do západní Kashimy.
Věděla, že bych jí to rozmlouval. Zatraceně, zamkl bych ji u sebe v bytě, kdyby to byl jediný způsob, jak Mayu zastavit. A tak mi nic neřekla a odjela. Asi potřebovala změnit prostředí, přijít na jiné myšlenky.
Dokázal jsem pochopit, proč to udělala, ale to musela zrovna do západní Kashimy?
„Velitel Riisen s Vaší jednotkou prozkoumával podzemní tunely podle plánů, které jste dodal,“ vzpomínal jsem na guvernérova slova. „Bohužel se nevrátili. Průzkumný oddíl našel pouze mrtvá těla. Jediný přeživší voják podal zprávu o masivním útoku císařských vojáků…“
Znovu jsem si v hlavě přehrával všechno, co mi Palla o útoku řekl. Byla to past. Jasná past, do které jim naši lidé nevědomky vlezli. Svědek mluvil o jedovatém plynu a stoupající vodě, která jim odřízla cestu. Poté následoval pouze zmatek, chaos a…masakr.
Pevně jsem sevřel víčka, aby zastavil protivné slzy, které se mi draly do očí. Maya. Moje milá, krásná Maya.
„Tělo velitele a několika dalších se nenašlo. Bohužel, není naděje, že by to někdo z nich přežil,“ slyšel jsem v duchu znovu guvernérův nezvykle vážný hlas. „Mezi nimi byla i Maya Saarová.“
Když vyslovil to jméno, nebyl jsem schopen dál vnímat, co říká. Cítil jsem strašnou bezmoc a lítost nad tím, že jsem ji nemohl pomoci. Že jsem nebyl s ní, když se to stalo. Že už Mayu nikdy neuvidím.
„Ztratili jsme spoustu lidí a útoky našich nepřátel se množí. Přišli jsme o velitele. Už jsme přemístili část jednotek do západní Kashimy, abychom posílili obranu," pokračoval Palla a já se nedokázal přimět k tomu, aby poslouchal.
V tu chvíli, kdy jsem zjistil, že je Maya mrtvá, všechno ztratilo smysl. Mohl jsem se utěšovat myšlenkou, že pokud se nenašlo její tělo, je třeba ještě naživu. Možná padla do zajetí.
Z té myšlenky se mi zvedal žaludek. Dobře jsem věděl, co císařští vojáci dělají se zajatci.
Proč jsem jim posílal tu prokletou mapu? Kdyby nebylo mě a mojí hloupé iniciativy nikdy by k tomu nedošlo. Nikdy by se nevydali do těch zatracených tunelů a nepadli by do pasti.
Byla to jen moje vina.
Moje a…Shirova.
Odstrčil jsem stůl a prudce vstal.
Shira.
Vztekle jsem sevřel ruku v pěst.
To on nakreslil tu mapu.
On je zavedl na to místo.
On je poslal do pasti.
Vyrazil jsem za ním, ruce se mi třásly vztekem. Znovu se od něj obalamutit nenechám.