NE tak úplně pohádky

Teprve o samotě jsem si dovolil ten luxus a zhroutil se. Vyzvrátil jsem všechno - většinou pouze vodu a žaludeční šťávy-  do dřezu a klesl na podlahu. Ruce stále pevně spoutané a zkroucené za zády mě pekelně bolely. Celý jsem se třásl, a i když jsem se snažil dostat svoje tělo pod kontrolu, nedařilo se mi to.

Právě jsem o fous unikl kulce do hlavy, díval se, jak císař vykuchal mého přítele, a šest našich vojáků popravili. Jejich chladnoucí těla teď ležela u zdi.

Pevně jsem stiskl víčka k sobě. Nechci na to myslet.

Jediné, co mi dodávalo sílu, bylo vědomí, že Maya je naživu.

Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem se přestal třást a dokázal se zvednout na nohy.

Zvládl jsem udělat těch pár kroků k umyvadlu, naklonil hlavu, pomocí zubů zatáhl za páku a pustil vodu. Několikrát jsem si důkladně vypláchl ústa, dokud jsem z nich nedostal pachuť zvratků, a zhluboka se napil. Nakonec jsem pod tekoucí vodu strčil celou hlavu. Chladivý proud mi zmáčel vlasy a stékal po obličeji.

Trhl jsem sebou a narazil hlavou do vodovodní baterie, když se ozvalo cvaknutí zámku.

Dovnitř vstoupili dva císařští vojáci.

Jeden z nich nesl podnos s jídlem a druhý, tak o dvě hlavy větší a o metr širší než já, se zastavil v otevřených dveřích. V ruce svíral nepříjemně vypadající nůž, se kterým si pohrával, zatímco vyzývavě hleděl do mojí tváře.

První z vojáků beze slova položil jídlo na podlahu, vypnul stále tekoucí vodu a natáhl se, aby mi sundal pouta.

„Počkej," zarazil ho hromotluk, odlepil se od stěny a vykročil k nám. I když jsem tušil, že mě od něj nečeká nic pěkného, nedokázal jsem se bát.

Přiblížil svůj obličej až těsně k mému, velké černé oči těkaly sem a tam, obrovská ruka mi stiskla krk.

„Nechápu, proč takovou povstaleckou verbež nepopravili jako všechny ostatní."

Když promluvil, všiml jsem si, že mu chybí dva přední zuby. Díky tomu trochu šišlal, ale rozhodně to nebyl handicap, kvůli kterému by se mu mnoho lidí dovolilo posmívat.

V druhé ruce se mu zaleskl nůž. Přitiskl mi ostří těsně k pravé tváři a opatrně přejížděl dolů k mému krku. Stačilo by jen trochu přitlačit, aby čepel rozřízla kůži.

„Máš strach?" zašklebil se.

Letargicky jsem na něj hleděl. Po tom, co jsem právě prožil, mě už nedokázalo vyděsit nic.

Po mužově tváři se mihl nespokojený výraz a v další vteřině mi uštědřil ránu do břicha. Bolest mě na okamžik ochromila a vytrhla z otupělosti. Chystal se k další ráně, tentokrát do obličeje, ale druhý voják mu zadržel ruku.

„Zešílel si?!" vyjel na něj. „Je to Shirova nová hračka. Jestli zjistí, že si mu ublížil, tak..."

„Tak co?!" obořil se na svého druha hromotluk. „Všichni jste z něj posraný strachy. Já se ho nebojím."

„Na tomhle se podílet nebudu," zavrtěl hlavou menší z vojáků a v rychlosti opustil místnost.

Obr se spokojeně usmál a obrátil svoji pozornost zpátky k mučení spoutaných zajatců.

„Takže kde jsme to skončili?"

Nůž se mi opět objevil před očima. Ostří se zapíchlo pod moji lícní kost, cítil jsem kapky krve, které mi začaly z drobné ranky stékat po tváři.

Na okraji mého zorného pole se mihl černý stín. Ruka v kožené rukavici chytila velkého muže pod krkem a odhodila na nejbližší zeď. Ten se pokusil bránit, ale nedostal k tomu šanci.

Shira se pohyboval rychle a se smrtící elegancí. Udeřil protivníka do obličeje dřív, než si mohutný voják vůbec uvědomil, co se to děje.

S rozbitou tváří se ohnal nožem proti černovlasému zabijákovi. Ten mu jednoduše zachytil ruku a zlomil zápěstí. Pak vyprostil z neodporujících prstů nůž.

Muž řval bolestí a vztekem.

Stále se snažil na Shiru útočit, ale ten se vyhnul ráně pěstí a jediným plynulým pohybem mu nožem přišpendlil dlaň ke zdi. Obr jen sípal a neodvážil se pohnout.

Císařův zabiják se k němu naklonil stále svírajíc zabodnutý nůž a zašeptal mu do ucha.

„Ještě jednou si dovolíš sáhnout na něco, co patří mě, a o tu ruku přijdeš."

S tím otočil nožem v mužově dlani, až ten zavyl bolestí. Teprve pak ostří vytrhl ze zdi.

„Teď vypadni!"

Hromotluk, celý zakrvácený na nic nečekal a klopýtal ven, jak nejrychleji dovedl.

Shira zahodil nůž, který s cinkotem dopadl na betonovou podlahu. Potom se natáhl ke mně, aby mi sundal pouta. Sykl jsem bolestí, když namáhaná ramena a paže zaprotestovaly.  

Konečně mi pohlédl do tváře, ty modrošedé střepy se zabodly do mých. Znovu to byl on. Ta ledová maska z jeho obličeje spadla a zmizela. Jeho oči roztály jako sníh na jaře a dívaly se na mě s obavami, zájmem a...ještě něčím dalším, co jsem nedokázal identifikovat.

„Můžeš jít?"

Jen jsem přikývl. Měl jsem na něj tisíc otázek, ale nezmohl se na jedinou.

Odněkud vytáhl černý šátek. „Musím ti zavázat oči," řekl téměř omluvně.

Neprotestoval jsem a nechal si od něj zakrýt oči. Všechno se ponořilo do tmy. Nečekaně se mě dotkl na zraněné tváři a já sebou trhl. 

Prsty opatrně setřel krev a zašeptal tak blízko mého obličeje, že jsem ucítil jeho horký dech na kůži.

„Je to jen škrábnutí."

Pak mi položil ruku za předloktí a postrčil ke dveřím.

*

Shira mě někam vedl. Cítil jsem jeho prsty na svém předloktí, občas jsme o sebe zavadili rameny. Byl jsem stále trochu mimo sebe. Nedokázal jsem tak rychle zpracovat události uplynulých hodin. Před očima mi běžely krvavé scény z popravy a já chvíli přemýšlel, jestli to není jen výjev z nějaké noční můry. Jediné, co drželo moje vědomí v téhle pokroucené realitě, byl Shirův jistý dotek. 

Chladný vzduch mě uhodil do tváře. Jsme venku. Na okraji vnímání jsem zaznamenával zvuky - tiché kroky, vzdálené lidské hlasy, šum motorů.

Jak dlouho jsme šli? Pár minut? Hodinu? Nevěděl jsem.

Krok za krokem jsem poslušně kráčel vedle svého mlčícího průvodce, přes zavázané oči viděl pouze tmu a z ní na mě civěly mrtvolné oči velitele Riisena.

„Jsme tady," ozval se vedle mě hlas jak z jiného světa a já se snažil svoji zmatenou mysl přimět ke spolupráci.

Pomalu jsem si sundal šátek z očí a rozhlédl se kolem.

Stál jsem uprostřed malého pokoje bez oken, jehož nejvýraznějším kusem nábytku byla nízká, čtvercová postel s dřevěným roštem a vysokou matrací. Vedle ní srovnané ve dvou štosech stály na podlaze knihy. Co však hned upoutalo moji pozornost, byl zašlý konferenční stolek, na kterém leželo jídlo. Měl jsem obrovský hlad, ale obával se, že v žaludku neudržím ani sousto.

„Nabídni si," vyzval mě Shira, který si všiml, kam směřuje můj pohled.

„Za chvíli," vypravil jsem se sebe chraplavě, přišlo mi jako bych svůj hlas nepoužíval celé dny.

Tmavovlasý muž si ze zad sundal pouzdro s mečem, stáhl rukavice a shodil na zem svůj těžký kožený kabát. Následoval jsem jeho příkladu a toporně ze sebe setřásl bundu. Byly na ní stopy zaschlé krve.

Opravdu se mi nechtělo uvažovat nad tím, komu by mohla patřit, ale moje tvrdohlavá mysl mi několik možností ihned nabídla. Na okamžik jsem stiskl víčka k sobě a zatřásl hlavou jako bych tím snad dokázal zahnat všechny ty příšerné obrazy.

Shira na mě hleděl, ve tváři se mu zračilo znepokojení.

Přistoupil blíž, vzal můj obličej do dlaní a zkoumavě se mi zadíval do očí. „Jsi v pořádku?"

Na jazyku jsem měl nějakou odpověď, ale ta nepřešla přes moje rty, protože v tu chvíli mě Shira pevně sevřel v náručí.

„Blbá otázka," zašeptal. 

„Promiň, Tairo, zvoral jsem to," stále mě držel, jeho klidný hlas se náhle zlomil. „Nečekal jsem tam tu hlídku, neměla tam být. A pak...udělal jsem, co šlo. Bál jsem se, že...málem jsem..." odmlčel se a místo dalšího vysvětlování mě políbil.

Nedočkavě, hladově a s příchutí zoufalství.

A já najednou nedokázal myslet na nic jiného. Všechny ty hrůzostrašné vzpomínky překryly úplně jiné představy.

Shirovy prsty zlehka přejíždějící po mojí šíji, Shirovy horké rty pohybující se proti těm mým, Shirovo tělo těsně přitisknuté k mému...Shira, Shira,Shira...

A já potřeboval...

Já chtěl....

Opatrně se oddálil a ukončil tím náš polibek. 

Ne, ne, ne.

Obmotal jsem mu paže kolem krku, přitáhl si ho zpátky a tvrdě spojil naše ústa. Možná příliš zbrkle a neohrabaně, naše zuby o sebe nepříjemně zavadily.  Ale ani jednomu z nás to nevadilo. 

Ten polibek byl předzvěstí něčeho víc, z té intenzity se mi zatočila hlava, a já nechtěl přestat. Všechny moje smysly, všechny moje myšlenky se upínaly pouze k tomu muži, který mě svíral v náručí.

Prsty jsem propletl s těmi hedvábnými prameny a instinktivně se přitiskl co nejvíc k  Shirovi, zoufale hledajíc co nejtěsnější kontakt s jeho tělem. 

Ústa černovlasého muže se mezitím odpoutala od mých a pokračovala podél čelisti až na krk. Spolkl jsem zasténání, které se mi dralo z hrdla, když jsem ucítil jeho vlhké rty, jazyk dokonce i zuby, kterými stiskl moji kůži tak, že tam musel zanechat stopy. 

„Nepřestávej..." zašeptal jsem, hlas se mi zadrhával v krku, přestože Shira nevypadal, že by měl v plánu přestat. 

Vyhrnul jsem mu košili a zajel svými dlaněmi pod látku. Zprudka se nadechl, když jsem se dotkl  nahé kůže na jeho zádech. Svými boky jsem se pohnul proti němu. I přes látku kalhot jsem cítil, že je vzrušený stejně jako já. Chytil mě pevně za zadek, stehno natlačil mezi moje nohy a já už se ani nesnažil tlumit vzdechy vycházející z mých úst.

Najednou mě pustil a pomalu se odtáhl. 

„Tairo...?" vydechl moje jméno zadýchaně a zadíval se na mě s otázkou vepsanou ve tváři. 

Za normálních okolností bych v tu chvíli zaváhal a pocítil nervozitu, možná i obavy. Shirovy oči se leskly neskrývanou touhou, jeho dech zrychlený, rty se mu lehce chvěly a pohled, kterým mě probodával dával tušit, že se ovládá jen z posledních sil. A já neměl sebemenší představu, co se mnou chce udělat dál.  

Krvavé události minulých hodin mě však podobných malicherných obav naprosto zbavily a já si teď nepřál nic jiného, než aby mě hodil na postel, a udělal se mnou přesně to, co se zrcadlilo v jeho divokých, téměř černých očích. 

„Pojď," vyzval jsem ho v odpověď na tu nevyřčenou otázku. „Přinuť mě na to zapomenout."

Přikývl a během okamžiku už jeho šikovné prsty běžely po knoflících mojí uniformy. Rozepnul je zručně a rychle a než jsem se nadál už stahoval z mých ramen horní díl černého stejnokroje povstalců, zatímco jeho ústa se netrpělivě přisála zpátky k těm mým. 

A mě hlavou bezděky probleskla nepříjemná myšlenka, kolika jiným už takhle uniformu svlékal.

Když se však jeho ruce dostaly i pod moji košili, podobné myšlenky se vypařily. Každý pohyb Shirových prstů po mé nahé kůži byl jako elektrický výboj.

Pevně jsem si skousl spodní ret. Jakmile mi svlékl rozepnutou košili a ústa přitiskl k moji nahé hrudi, už ani stisknuté zuby neztlumily můj hlasitý vzdech.  

Chvěl jsem se pod jeho hříšnými ústy, zkušenými prsty, moje zrádné tělo poslušně reagovalo na každý Shirův sebemenší dotek.   

Chytil mě pevně za boky a pozadu vmanévroval až k nízké, dřevěné posteli.  V mžiku si stáhl košili a zahodil na zem. 

Vzal mě za ramena a zatlačil zády do matrace. Na okamžik přelétl pohledem moje polosvlečené tělo rozprostřené před ním na posteli. 

Než jsem se vzpamatoval, přitiskl se ke mně, nahá kůže zavadila o nahou kůži, naše nohy se propletly do sebe a horká ústa vyhledala ta moje.

„Vždycky když si vešel do mojí cely v té svojí perfektně padnoucí uniformě," zašeptal proti mým rtům chraplavě, „jsem si představoval, jak ji z tebe pomalu stahuju." 

Při těch slovech jeho prsty mučivě pomalu sjížděly dolů po mé hrudi, břiše až se konečně dostaly k přezce na mém opasku. Nerozepnul ji, jeho dlaň se pohnula ještě o něco níž, nehty se mu zadrhávaly o tuhou látku vojenských kalhot, a já se netrpělivě prohnul v zádech a pokusil se o větší kontakt s jeho rukou.  

Pousmál se nad mojí nedočkavostí, ale přece jen mě vzal na milost a začal mi rozepínat kalhoty.  

A pak...

Vyzvánění mobilu jsem zaregistroval, až když se ode mně Shira prudce odtáhl.

„Do hajzlu!" zaklel tak, jak jsem to od něj ještě neslyšel a neochotně se zvedl z postele. Ze zadní kapsy kalhot vytáhl mobil a chvíli se nevraživě díval na jeho displej.

„Musím jít." 

To jsem nechtěl slyšet. 

Zklamaně jsem na něj hleděl, tep zrychlený, tělo napjaté, kalhoty nepříjemně těsné.

„Opravdu musíš?" 

Natáhl se ke mně. „Vynahradím ti to," slíbil a přejel mi prsty po tváři. 

„Dneska jsem už otestoval hranice císařovi velkorysosti k maximu, nechat ho čekat by nebylo moudré," povzdechl si a sebral ze země svoji košili.

„Odpočiň si, Tairo," řekl vlídně a mě napadlo, jak si představuje, že v současném rozpoložení budu odpočívat. V úvahu připadala jediná věc...nebo studená sprcha.

Nespokojeně jsem sledoval, jak rychle se obléká. Košili, kabát a jako poslední vzal do ruky svoji katanu.

„A Maya?" zeptal jsem se a cítil se provinile, že jsem si na na svoji kamarádku vzpomněl teprve teď.  

„Je v císařském apartmá, mám tam svého člověka, který na ni dohlédne. Nic jí nehrozí, věř mi," ujistil mě, a zamířil ke dveřím.

Naposledy se otočil. „Zůstaň tady, budeš tu v bezpečí. Ale jestli se pokusíš utéct, už tě nedokážu ochránit."

Než jsem stačil cokoli říct, opustil pokoj. 

Osaměl jsem se svými zmatenými myšlenkami a uvědomil si, že jsem se ho ani nestihl zeptat, jak přesvědčil císaře, aby ušetřil můj život.

pokračování ⇒