V poutech (XXIV).
Každý mistr vám řekne, že bojovat musíte s prázdnou hlavou. Pouze ten, kdo dokáže v zápalu bitvy zachovat absolutní klid, vyjde ze střetu jako vítěz.
Shira byl dokonalým ztělesněním této poučky, vždy chladnokrevný a ledově soustředěný.
Tentokrát však ne.
Jeho každý pohyb prozrazoval bouři emocí, kterou jen obtížně dostával pod kontrolu. Teď když už konečně mohl bojovat, dával do toho všechny pocity, které v něm vřely poslední minuty. Zoufalství, vztek, nenávist, lásku.
Ale nechat se strhnout emocemi znamenalo dělat chyby. I Shira je dělal.
Tu, která ho málem stála život, udělal hned na začátku. Nejprve se vrhl na dva muže u mě, aniž by zaregistroval, že bezprostřední nebezpečí hrozí jemu samotnému úplně odjinud. Střela, která mu měla provrtat hlavu, ho naštěstí jen škrábla na krku. Císařovi vojáci chybovali také.
Všude vládl strašný chaos, v nastalém zmatku bylo obtížné se zorientovat. Jak se dalo čekat, pozornost našich nepřátel se soustředila výhradně na černovlasého zabijáka představující pro ně tu největší hrozbu.
Na Mayu a Ayako se nikdo neodvážil vystřelit ze strachu, aby nezasáhli císaře, a já byl jen spoutaný zajatec. Ležíce na zemi jsem se před palbou kryl za nejbližším kusem převráceného nábytku a marně se pokoušel zbavit se pout. Paže zkroucené za zády mě bolely, kovová želízka se mi při každém trhnutí zakousla ještě hlouběji do zápěstí, ale nepovolila ani o kousek.
Kulka zasáhla veliké okno a střepy se vysypaly na podlahu. Uvědomil jsem si, že přestřelka musí přitáhnout pozornost a za chvíli budeme mít na krku celý zbytek císařské armády.
Shira to věděl také, proto pospíchal. V každé ruce svíral jednu pistoli a během několika okamžiků dokázal, že je s nimi stejně nebezpečný jako se svoji katanou. Byl rychlý, přesný, ale neopatrný. S divoce bušícím srdcem a staženým žaludek jsem bez dechu sledoval, jak se někdy jen se štěstím vyhýbá spršce kulek. Takhle ho zabijí.
I teď se však projevilo, jak obrovský strach mezi svými bývalými spolubojovníky Shira vzbuzuje. Stálo jich proti němu více než dvacet, s takovou převahou by pro ně mělo být snadné ho dostat. Přece to byl pouze jediný muž. Jenomže v očích svým nepřátel to byl neporazitelný černovlasý démon, v jehož tváři se jasně a čistě odrážela touha po pomstě a krvi.
Dokonce ani když Shiru zradila jeho zraněná noha, zavrávoral a klesl na kolena, nevyužili toho chvilkového zaváhání. A Shira jim více než kratičkou chvíli nedal. Hbitě se převalil po podlaze až ke svému meči, který ležel zapomenutý pod nízkým stolkem, a sevřel jeho jílec.
Jestli z něj předtím měli vojáci strach, tak v okamžiku kdy proti nim stál se svoji legendární katanou, se jim v očích objevila nefalšovaná panika. Někteří z nich se dokonce pokusili uprchnout. Dosud jsem ty příběhy o tom, jak před ním nepřátele ve strachu odhazují zbraně, měl za přehnané. Teď už jsem jim věřil.
Nikdy jsem nikoho neviděl bojovat tak jako teď jeho. Katanu svíral netypicky pouze v jedné ruce, aby se nemusel vzdát pistole v té druhé. Jeho pohyby elegantní a ladné jako pohyby tanečníka. Jen o poznání více smrtící.
Někteří prosili o slitování, Shira jim ho daroval pouze v podobě rychlé smrti. Poháněn čistou nenávistí bylo milosrdenství to jediné, čeho schopen nebyl.
Jako poslední přistoupil k Pallovi, který se roztřeseně krčil v rohu. Jeho dva bodyguardi už leželi na zemi v kaluži krve. Guvernér s vytřeštěnýma očima hleděl na přibližujícího se zabijáka v černém.
„Shiro, ne,“ vyhrkla náhle Maya z druhé strany místnosti, kde se s Ayako snažily spoutat císaře, „potřebujeme ho, aby…“
Jediné švihnutí meče. Uťatá hlava se skutálela na zem a zakrvácela koberec.
„Nikdy nedělám stejnou chybu dvakrát,“ řekl chladně Shira, soudce a kat v jedné osobě.
Díval jsem se na chladnoucí tělo na podlaze a nemohl říct, že bych smrti guvernéra Pally litoval. Po tom, co všechno způsobil, mi pro něj takovýto konec připadal ještě milosrdný. Přitočila se ke mně Ayako a začala zápasit s mými pouty.
„Potřebujeme důkaz o Pallově zradě,“ namítla opatrně Maya. Zdálo se, že i ona se před Shirou náhle drží zpátky. Nedivil jsem se jí.
Vypadal jako ztělesněním těch nejděsivějších nočních můr. Na jeho tváři se leskly rudé cákance, havraní vlasy mu neuspořádaně padaly do obličeje a v té děsivě krásné tváři se odráželo vzrušení z boje.
Špičkou boty strčil do telefonu, který vypadl guvernérovi z ruky. „Vaše rozvědka tam jistě najde důkazů víc než dost.“
Maya se neodvážila cokoli namítnout a mlčky se shýbla pro Pallův mobil.
Konečně jsem byl bez pout a zvedl se z podlahy.
„Shiro…“
Černovlasý zabiják se otočil po hlase. Ten smrtonosný výraz úplně zmizel, jakmile mě zahlédl.
Usmál se, zakrvácený meč mu vypadl z ruky. Udělal několik rychlých kroků, stáhl mě k sobě a pevně sevřel v náručí.
Černovlasý zabiják se otočil po hlase. Ten nenávistný a krvelačný výraz úplně zmizel, když se usmál.
Zakrvácený meč mu vypadl z ruky, když udělal několik rychlých kroků, stáhl mě k sobě a pevně sevřel v náručí.
„Tairo,“ zašeptal moje jméno překvapivě něžně, horký dech jsem ucítil na tváři. „Tairo, promiň, já…“ odmlčel se a ještě pevněji mě k sobě přitiskl.
Netušil jsem za co, se chtěl omluvit, ale to nebylo podstatné. Držel jsem ho…živého, dýchajícího…na tom jediném záleželo. Už jsem nedoufal, že k tomu ještě někdy dostanu příležitost.
Maya ukončila moje rozjímání. V ruce držela vysílačku, kterou musela sebrat některému z padlých vojáků.
„…pakuji…slyšeli jsme střelbu,“ ozývalo se mezi praskáním. „odpovězte nebo začneme s útokem.“
Se strachem v očích podala vysílačku Shirovi.
Ten ji přebral z jejich prstů a nevzrušeným hlasem odpověděl do mikrofonu. „Zajali jsme císaře. Pokud sem vtrhnete, zabijeme ho. Okamžitě se stáhněte z budovy a čekejte na moje další pokyny."
Po dlouhém zaraženém tichu se z vysílačky ozvalo. „Nechte mě promluvit s jeho výsostí."
Shira přistoupil k císaři, který seděl spoutaný na podlaze. Tvrdě mu smýkl hlavou a před obličej přistrčil vysílačku. „Řeknete jim, ať se stáhnout z budovy."
Císař zaskřípal zuby, v obličeji se mu odrážel vztek ale i strach. „Ty mizerný zrádce, měl jsem tě nechat popravit."
„Přikažte jim, ať se stáhnou," zopakoval Shira ostře.
„Nebojím se tě, nezabiješ mě," zavrčel. „Byl bys další na řadě. A pak ten tvůj..."
Tvrdá rána do obličeje jeho slova přerušila.
„Můj pane," oslovil ho znovu Shira s předstíranou slušností. „My už nemáme co ztratit. Jestli mi nedáte na vybranou, klidně Vás zastřelím a pak zkusíme své štěstí proti přesile."
Císař hleděl do tváře svého zabijáka a neviděl tam nic než čistou pravdu. Pak přejel očima padlé muže a s rezignací v hlase řekl do mikrofonu. „Stáhněte se.“
„Ano, výsosti,“ ozvalo se z vysílačky a já viděl, jak Maya s úlevou vydechla. Nesdílel jsem její optimismus. Byl jsem armádní velitel a věděl, jaké jsou vojenské postupy v takovýchto situacích. A ani jeden z nich pro nás nevypadal růžově.
„Budu na příjmu," prohodil Shira do mikrofonu, než hovor ukončil a zasunul si vysílačku za opasek.
Mladá doktorka se s viditelnou radostí v očích podívala na černovlasého muže. „Vyšlo to, poslechli. Jsme v bezpečí.“
„Neřekl bych,“ sfoukl její naději. „Zajistěte dveře dovnitř, jak to půjde, držte se co nejdál od oken a dohlédněte na císaře,“ instruoval Mayu s Ayako.
Hleděl jsem na svoji kamarádku a viděl, jak je bledá a lehce se chvěje. To, co dokázala, bylo úžasné. Zachránila nás, ale i ona si začínala uvědomovat, že to ještě neskončilo. Krátce jsem Mayu objal, abych ji dodal odvahy. Na víc nebyl čas.
„Tairo,“ Shira mi hodil pistoli a sám sebral jednomu z padlých pušku. „Pojď se mnou. Střecha.“
*
Střecha hotelu, kam se dalo jednoduše dostat po schodišti skrytém v zadní části apartmá, byla liduprázdná.
Alespoň jsem si to myslel první dně vteřiny, než mi kolem hlavy prosvištěla kulka.
Za jednou z odvětrávacích šachet se skrývali dva vojáci. Nečekali nás tady o nic víc než já je. Několikrát jsem po nich vystřelil a oni zmizeli někde za nízkou zídkou, která ohraničovala okraj střechy.
„Je tu požární schodiště," informoval mě Shira a pomalu se přibližoval k místu, kde se nám oba nepřátelé ztratili z očí. „Dalo se čekat, že to tudy zkusí."
Opatrně nahlédl přes okraj střechy. Okamžitě uhnul, následovala salva kulek.
„Jsou tam. Pět nebo šest," řekl, útočnou pušku přehozenou přes rameno. „Ale zdá se, že to vzdají, teď když o nich víme."
Dolů to bylo deset pater, z výšky jsem viděl okolí hotelu jako na dlani. S obavami jsem sledoval, jak se sem stahují další a další vojáci. Byly jich kolem desítky, možná stovky. Rychle nás obkličovali ze všech stran.
Na střeše jsme zatím byli poměrně v bezpečí. Pokud se nebudeme příliš přibližovat k okraji, neměli by nás zespoda zasáhnout.
Museli by přijít nahoru. A pochyboval jsem, že sem někdo vystrčí hlavu teď, když věděli, že tu hlídá Shira.
Bývalý císařův zabiják sáhl po své pušce, a přes její hledí kontroloval okolí, hlavně nejbližší budovy, přestože hotel byla tady zdaleka nejvyšší stavbou .
„Odstřelovači?" napadlo mě.
„Hm, zatím se nezdá, že by sem někoho poslali. Máme proti nim lepší pozici. Zkusí to spíš po setmění, kdy budeme bez nočního vidění v nevýhodě."
Pomalu jsem nakoukl přes okraj střechy. Požární schodiště bylo čisté, vojáci se úplně stáhli. Ale malá skupina se podél zdí přibližovala k hlavnímu vchodu do hotelu.
„Jdou dovnitř," varoval jsem Shiru, který okamžitě namířil dolů a v rychlém sledu zasáhl několik vojáků, co se pokusilo proklouznout do budovy.
Nezabil je, i když jsem nepochyboval o tom, že by to i z takové vzdálenosti dokázal. Pouze je poranil. Jeho krvelačná nálada z předchozího boje odezněla. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že důvodem té jeho opětovně nalezené vyrovnanosti a klidu je skutečnost, že stojím vedle něj a nehrozí mi bezprostřední nebezpečí.
Shira vytáhl vysílačku. „Řekl jsem, že se máte stáhnout," pronesl tónem, který nepřipouštěl, že by jeho rozkaz nebyl vyslyšen. „Nikdo se nepřiblíží na sto metrů k hotelu, nebo další, co vám pošlu, bude císařova hlava."
„A...ano, rozumíme," ozvalo se z mikrofonu. „Sto metrů."
„Poslechnou?" zeptal jsem se pak.
„Na chvíli," řekl Shira a já sledoval, jak se vojáci v rudých uniformách vzdalují od budovy. „Nakonec sem vtrhnou."
Trpce jsem pokýval hlavou. Odboj by jednal stejně.
„Normálně by o rukojmích nevyjednávali a prostě by zaútočili. Takové jsou rozkazy," vysvětlil. „Ale tohle je pro ně nestandardní situace. Máme císaře, jejich nejvyššího velitele, a ten druhý nejvyšší...," ušklíbl se, „je ten, co mu míří na hlavu."
To pro císařské vojáky musel být oříšek. Na něco takového jistě příručky neměli.
Z výšky byl perfektní výhled na okolní město. V dálce jsem poznal rozbořené továrny západní Kashimy a přemýšlel, zda by nám nemohl pomoci odboj.
„Spojím se s velitelstvím."
Shira se na mě po očku zadíval. „Myslel jsem, že už si nějakou zprávu posílal."
Zastyděl jsem se, tváře mi zrudly. „Shiro, promiň, myslel jsem to dobře. A to s Pallou bylo..."
„Na tom teď nezáleží," přerušil mě a hledím pušky znovu překontroloval okolí. Vojáci poslechli a do jednoho se stáhli z bezprostřední blízkosti hotelu.
„Můžeš zkusit zavolat velitelství odboje, ale víš, co říkal guvernér. Jsi pro ně zrádce. A i kdybys je nějak přesvědčil, nikdy nepřipraví útok včas."
Shira říkal pravdu. Viděl jsem, kolik vojáků se na základně nachází. Odboj by musel naplánovat rozsáhlý protiútok, aby měl šanci. To znamenalo hodiny a hodiny...přemístit pozemní síly, stáhnout je do města.
„Když zůstaneme tady, kolik myslíš, že máme času?" zeptal jsem se.
„Na jejich místě bych počkal do soumraku. Pak bych se pokusil nějak vniknout dovnitř a osvobodit císaře. Mohou nás odříznout od elektřiny, mají lepší vybavení pro noční boj, my budeme tápat ve tmě..."
Pohlédl jsem na oranžové slunce, které se pomalu přibližovalo k západu. Zbývala tak hodina, ne víc.
„Co tedy uděláme? Budeme s nimi jednat? Nechají nás odejít, když výměnou propustíme císaře?"
Shira se zamyslel. On z nás věděl o postupech vojska nejvíce.
„Nemůžeme se vzdát kontroly nad císařem, to jediné nás drží naživu," řekl po chvíli.
„A vzít ho s sebou?"
Zavrtěl hlavou. „Nedovolí nám ho vyvést ze základny. Zaútočí hned, jak se o to pokusíme. Nebudou riskovat, že padne do rukou odboje."
„No tak...," horečně jsem vymýšlel další možnosti, „se zkusíme probít?"
„Ze základny, kde jsou tisíce vojáků? S Mayou a Ayako?" zatvářil se pochybovačně.
Odmlčel jsem se. Tušil jsem, že naše vyhlídky nejsou růžové, ale něco přece musíme udělat. Já však žádnou cestu neviděl.
„Mám plán," usmál se na mě Shira povzbudivě, když viděl, jak odevzdaně se tvářím. Přesto jsem v jeho očích zachytil něco, z čeho se mi sevřel žaludek.
„Promluvím s nimi a zkusím jim navrhnout výměnu. Život císaře za volný odchod ze základny. Pojď," než jsem stihl otevřít pusu a zeptat se na detaily, odložil pušku a vedl mě na druhou stranu střechy.
„Tam," ukázal na zadní ulici od hotelu, „na konci té silnice je vstup do tunelů. Je to tak tisíc metrů. To bude ta nejnebezpečnější část, ale snad vás nechají projít. Jakmile budete v podzemí, je to na povstaleckou základnu v západní Kashimě tak hodina, možná hodina a půl, cesty. Ayako to tam zná, povede vás..."
„A kde budeš ty?" přerušil jsem ho rázně. Čím déle mluvil, tím více mi začínalo docházet, kam tohle směřuje.
„Já zůstanu tady s císařem a budu ho držet v šachu, dokud nebudete v bezpečí," odpověděl věcně, ale mě nemohl oklamat.
S neblahým tušením jsem na něj pohlédl. „A co uděláš pak?"
„Pak...půjdu za vámi."
Můj otec sice nebyl slavný stratég a vojevůdce, ale i já pochopil háček v tomhle plánu.
„To je přece sebevražda," vyjel jsem na něj. Hlas se mi třásl, i když jsem se snažil kontrolovat. „Oni sem vtrhnou, možná ještě dřív než se vůbec dostaneme na základnu. Budou tě mít v hrsti. Uděláš ze sebe cíl."
„Umím se o sebe postarat."
Prsty jsem mu necitlivě stiskl zraněné stehno. Vykřikl bolestí a zavrávoral. Otočil jsem rukou a ukázal mu dlaň pokrytou lesknoucí se krví.
„Jsi zraněný, krvácíš."
Možná to doposud ani necítil, jeho tělo plné adrenalinu po přestálém boji. Ale já si všiml, že se mu rána otevřela, přestože prosakující krev nebyla na tmavých kalhotách téměř znát.
„Tairo," odsekl příkře. „Zvážil jsem všechny možnosti, tohle nám dá největší šanci na přežití."
„I tobě?!" Teď už jsem křičel. „Řekni mi upřímně, dokážeš se potom odsud dostat živý?!"
„Nevím...snad," uhnul pohledem.
„Shiro!" sevřel jsem mu obličej a donutil ho, aby se na mě podíval. „Nelži mi! Dokážeš se pak dostat ven?!"
Mlčel.
Nakonec potichu přiznal. „Pravděpodobně ne."
Stiskl jsem víčka k sobě, do očí se mi tlačily slzy. Cítil jsem vztek, bezmoc, ruce dotýkající se jeho tváře se mi zachvěly. „Tohle ti nedovolím."
„Pak zemřeme všichni, Maya, Ayako," prsty mi jemně přejel po vlasech, „i ty."
Zamrkal jsem a zpříma na něj pohlédl. „Tak zůstanu místo tebe."
„Jestli máme mít šanci, musím to být já. Mě se obávají, jsem pro ně..." krátce se usmál, když si vzpomněl na moje slova, „šílenec s katanou. Budou mít respekt, budou váhat, získáme čas."
Nenašel jsem žádný logický protiargument. To, co navrhoval, dávalo smysl.
Ale já odmítal poslouchat. Ničím, co řekne, mě nedonutí, abych ho tady nechal.
„Jestli chceš zůstat, zůstaň. Ale já zůstanu s tebou," pronesl jsem odhodlaně. „Buď se oba dostaneme ven, nebo oba zemřeme."
Shira si povzdechl jako by takovou odpověď čekal. Opřel si čelo o to moje a promluvil na mě jako na malé dítě. „Nejde to, Maya tě potřebuje, musíš je vyvést ven."
„Ony to zvládnou samy."
„Prosím..."
„Nemůžu tě tady nechat, Shiro, nemůžu o tebe přijít."
„Tairo, poslouchej. Nikdy v životě jsem se tak nebál, nikdy jsem necítil takovou bezmoc, jako když jsem si myslel, že tě císař před mýma očima zabije. Nenuť mě to prožít znovu."
Ztěžka jsem polkl, jen stěží potlačoval vzlyky, které mě tlačily na hrudi.
„To nemůžu...nemůžu," vypravil jsem ze sebe s obtížemi. „Chápeš, co po mě žádáš? Mám tě tu nechat zraněného v obklíčení nepřátel, abychom my mohli utéct? S tím nedokážu žít."
„Udělej to pro mě, Tairo."
Slzy mi volně stékaly, nedokázal jsem je už zastavit. Jeho rty zavadily o moji mokrou tvář, když mě krátce políbil a setřel svými ústy slanou tekutinu z mojí kůže.
„Odejdi, přežij," zašeptal. „Jestli mám zemřít, chci umírat s vědomím, že jsem tě zachránil."
Odtáhl jsem se od něj, potřeboval jsem vzduch. Dusil jsem se, nemohl se pořádně nadechnout. Cítil jsem se bezradný, zahnaný do kouta.
„Ty se nechceš dívat, jak umírám, ale já tě tu mám nechat," řekl jsem potichu.
Shira se smutně usmál a pokrčil rameny. „Jsem zbabělec a sobec."
Odvrátil jsem od něj pohled, musel jsem přemýšlet a s jeho tváří před očima to nešlo.
Představa, že bych měl odejít bez něj, mi obracela žaludek naruby. Nemůžu to udělat. Chci zůstat po jeho boku, a klidně s ním i zemřít. Tak by to mělo být. Tak to bylo správně.
Nikdy jsem nevěřil na osudovou lásku, spřízněné duše, jediný dokonalý protějšek. Přišlo mi to směšné a nereálné, jen pohádka pro děti, kde princ získá svoji princeznu a žijí šťastně až do smrti.
Přesto mě těch posledních pár dnů neodbytně přesvědčovalo o opaku. On byl tím jediným. A já ho nemohl takhle ztratit.
Možná to způsobily okolnosti našeho setkání, síla toho, čím jsme si společně prošli. Ale zpětně jsem si začínal uvědomovat, že něco ve mně to vědělo už od chvíle, když jsem ho poprvé spatřil spoutaného v koutě temné cely.
Tušil i Shira, že povstalec, kterému přidělili jeho výslech, bude nakonec ten, pro koho dá ochotně v sázku vlastní život?
Otupěle jsem pozoroval okolí. Zmrzačené město přede mnou leželo jako na dlani. Vysoké obytné domy, některé rozpadlé poničené válkou, některé téměř netknuté. Na západě stály elektrárny a komíny průmyslových budov, vedení vysokého napětí, panelové věžáky. A mezi tím vším visel obrovský kotouč rudého slunce, které končilo svoji každodenní pouť.
Do setmění mnoho času nezbývalo. Musel jsem se rozhodnout. A já měl jasno.
Neopustím ho.
„Tairo," promluvil Shira dříve, než jsem mu stihl říci své rozhodnutí, snad jako by věděl, co mu odpovím. „V té cele jsem byl připravený zemřít. Smířený s tím, že už nikdy nevyjdu ven. Přijal jsem to. Byl to spravedlivý trest za moje činy. "
Chtěl se mě dotknout, ale rozmyslel se a nechal mi prostor. „A najednou ses objevil ty a všechno změnil. Dal si mi naději, dal si mi vůli žít, dal si mi víc, než si dokážeš představit."
Na chvíli se odmlčel a přece jen přistoupil blíž. Pohlédl jsem na něj, přes slzy skoro neviděl.
„Mohl bych říct, že tě miluju," pokračoval. „Ale ta triviální fráze by zdaleka neobsáhla to, co pro mě znamenáš. Jsi moje svědomí. Moje záchrana. Jsi důvod, proč se pokusím o nemožné, abych se k tobě mohl vrátit. Ale pokud tady zůstaneš, pokud zemřeš, připravíš mě úplně o všechno."
Ta slova se mnou otřásla. Zlomila mě. Zbavila veškerého odhodlání.
A byla to ta poslední věta, kterou řekl, co mě nakonec přesvědčilo.
„Dobře," zachraptěl jsem se staženým hrdlem a srdcem roztříštěným na tisíce kousků, „půjdu."
Shira krátce přikývl a vděčně se usmál. Pak se i on rozhlédl kolem po dech beroucí scenérii města utápějícího se v nachové záři. Několik okamžiků mlčky sledoval překrásný západ slunce.
Možná je to naposledy, co ho vidí, uvědomil jsem si, slzy mě pálily v očích.
Přesto se pohledem na tu úžasnou hru barev nekochal dlouho a brzy se otočil zpátky ke mně.
Zbytky rudého světla se mu odrážely na tváři, s prameny jeho černých vlasů si pohrával vítr. Byl nádherný.
Díval se na mě. Vyrovnaný, klidný a se smutkem v očích. „Vypadá to, že jsme na konci."
Nemohl jsem se pohnout, nemohl promluvit. Byl jsem ztuhlý, zničený, jen prázdná schránka bez života. Dokázal jsem vnímat jen chlad a příšernou bolest.
Opatrně si mě přitáhl k sobě a jemně přitiskl svoje ústa na ty moje.
Líbali jsme se...nádherně, vášnivě, něžně...a se slanou příchutí mých slz bezmoci a zoufalství.
Líbali jsme se, dokud se i poslední nachový opar mizejícího dne nerozplynul za obzorem.
A poté nás čekala už pouze noc.