9. Jossine
První, co jsem po probuzení spatřila, byla moje spolubydlící Aistlyn, která si polohlasně opakovala skupinu léčivých kouzel prvního stupně. Černovlasá Aistlyn chodila o ročník výše než já a už několik týdnů se připravovala na závěrečné zkoušky. Ani zprávy o útocích Mocných ji nemohly odradit od učení. Vlastně jsem ji celý včerejší den neviděla, a když jsem pozdě v noci přišla ze svého povedeného rande, nebyla ve své posteli. Jistě strávila další noc ve studovně nad knihami.
„Měla by sis dát pauzu, Lyn.“ Zaostřila na ni svoje rozespalé oči. „Takhle se zničíš.“
„Někdo si může dovolit prospat celé dopoledne, ale některé z nás čekají závěrečné zkoušky,“ odbyla mně černovláska, ale stejně zavřela tlustou učebnici a odložila ji na stůl.
Posadila jsem se na posteli a podívala se na hodiny. Bylo už skoro jedenáct.
„Zdá se, že jsem zaspala.“ Při pohledu na svoji spolubydlící jsem dodala. „Kde si byla celou noc?“
„V knihovně, dopisovala jsem svoji závěrečnou práci. Mám ji odevzdat už za dva dny.“
„Myslím, že za současné situace ti Paní Sevrina dovolí odklad.“
„Mocní nebo ne, musím tu práci dodělat,“ trvala na svém Aislyn, já jen rezignovaně mávla rukou a zamířila do koupelny.
Rychle jsem se umyla a hodila na sebe šaty. Měla jsem být už půl hodiny na přednášce. Chvíli jsem zvažovala, zda má ještě smysl se tam obtěžovat. Nakonec jsem usoudila, že den volna si zasloužím a rozhodla se pro dnešek školu vynechat. Když jsem se vrátila do pokoje, Aistlyn seděla na své posteli a upíjela ze sklenice podivný fialový lektvar.
„Co je to?“ zeptala jsem se podezíravě.
„Jheth,“ odpověděla neochotně Lyn a já se na ni káravě podívala.
„Lepší by bylo, kdyby ses jednou pořádně vyspala než abys to sebe lila ten dryák.“
„Nemám čas spát, musím se učit. Vůbec to nestíhám.“
„Až ti bude zle, tak za mnou nechoď.“
Mrkla jsem na přebal bichle, která ležela na jejím stole. „Rozdělení kouzel a jejich původ,“ přečetla jsem nahlas a podívala jsem se na Aistlyn. „Ty si teda užíváš.“
Namátkou jsem otevřela knihu a přejela pohledem kapitolu, na kterou jsem narazila. „Jak dělíme kouzla podle jejich původu?“ obrátila jsem se na svoji spolubydlící a čekala na odpověď.
„Přírodní kouzla, ohnivá kouzla, kouzla chaosu,“ vyklopila ze sebe bez zaváhání Aistlyn.
„Dobře.“ Tohle bylo jednoduché. „Jaká jsou přírodní kouzla?“ pokračovala jsem ve zkoušení.
„Patří tam hlavně kouzla léčivá pak volně obraná a …, nic mi neříkej…já si vzpomenu…volně přeměňující.“
„Ano, co ohnivá kouzla?“
„Ty jsou útočná, vázaně přeměňující a obraná. A než se zeptáš, tak chaosu jsou volně a vázaně manipulující a kouzla přeměny energie.“
„Jsi dobrá,“ pochválila jsem její encyklopedické znalosti. „Ještě mi rozděl kouzla podle způsobu použití.“
„Sorkerenky používají pouze přírodní kouzla,“ začala Lyn, „kouzla ohně pak všichni čarodějové a kouzla chaosu pouze ti nejzkušenější z kouzelníků, třeba Mocní.“
„Řekni mi První Zennvenin zákon,“ vypálila jsem další otázku.
Aistlyn se zamyslela, ale trvalo jen několik vteřin, než odpověděla. „Síla vycházející z magie chaosu narušuje řád světa tím způsobem, že přetváří přírodní zákony a manipuluje s nimi ve svůj vlastní prospěch.“
„Správně,“ přikývla jsem, hned jak jsem si její odpověď zkontrolovala v knize. „Proto také sorkerenky nikdy nepoužívají tento druh magie a stejně tak i ohnivá kouzla, která …“
„Sice částečně vycházejí z přírodních zákonů, ale ve vyšších stupních jsou tyto kouzla stejně destruktivní jako kouzla chaosu,“ doplnila hladce Aistlyn a spokojeně se usmála. „Druhý Zennvenin zákon.“
„Výborně,“ řekla jsem s obdivem. „Tebe asi jen tak nenachytám.“ Ještě jednou se podívala do knihy. „Uveď příklad volně manipulujícího kouzla a vysvětli na tomto příkladu, jak kouzla chaosu narušují přirozený řád přírody.“
„Typické volně manipulující kouzlo je třeba kouzlo zastavující stárnutí a jak narušuje přirozený řád je jasné. Je jistě proti přírodě, když v šedesáti vypadáš na dvacet,“ zašklebila se černovláska. „I když neříkám, že by se to nehodilo.“
„Jenže taková kouzla sorkerenky používat nedokáží.“
„Nedokáží nebo nesmí?“ ušklíbla se Lyn a významně na mě pohlédla.
Její slova mě překvapila. Sorkerenky od nepaměti používaly pouze přírodní magii, lépe se totiž vázala s ženskou energií. Naopak kouzelníci se učili magii ohně a chaosu. Ta se pro změnu lépe doplňovala s mužskou energií. Tak se to alespoň psalo ve všech knihách.
„Podívej se na Katarinu Morwe,“ poznamenala Aistlyn. „Ta má k sorkerence stejně daleko jako já k čarodějce.“
„Výjimka potvrzuje pravidlo,“ pokrčila jsem rameny. Stejně mi však problesklo hlavou, že pokud se Katarina dokázala stát jednou z Mocných, dokonce se o ní mluvilo jako o druhé nejsilnější hned po Maleckovi, mohla by se stát čarodějkou i kterákoli z nás?
„Věděla jsi, že kouzelníci z Věží ke studiu nepřijmou žádnou ženu?“ zeptala se Aistlyn.
„Žádná neprojde zkouškami,“ namítla jsem.
„Možná proto, že jsou nastavené tak, aby jimi žádná žena neprošla. Zajímavé je, že během těch let, kdy Věžím vládli Mocní, ženy přijímány byly,“ pousmála se Lyn.
„Opravdu?“ Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela.
„Nebylo jich mnoho a záznamů se dochovalo ještě méně. Jenom říkám, že je to možné. “
Aistlyn vzala z mých rukou knihu. „No nic, jdu se učit.“
Popřála jsem ji pevné nervy a vyrazila ven do zahrady. Na schodech jsem narazila na Nicallu a několik dalších dívek.
„Kam ten spěch?“ ozvala se Nicalla. „Že by rande?“
„Do toho ti nic není, Nico,“ usadila jsem ji a chtěla jít dál.
„Nová barva vlasů?“ podivila se Carlotta, která stála vedle Nically. „Sluší ti.“
„Díky, ale já už vážně…“
„Víš, že jsou všechny přednášky do odvolání zrušeny?“ ozvala se znovu Carlotta.
„Proč?“ zpozorněla jsem. „Kvůli Mocným?“
„Asi ano,“ vložila se do toho Nica. „Paní Sevrina je už od včerejška v paláci.“
„Věděly jste, že ten napadený mladík je její syn?“ připojila se Marianna k našemu rozhovoru.
„Něco jsem zaslechla,“ pokývala hlavou Nicalla. „Ani jsem nevěděla, že má Paní Sevrina syna.“
„Prý je moc hezký,“ přisadila si Carlotta.
„Jos,“ obrátila se na mě Marianna. „Hledal tě tu ráno Kaladan. Říkal něco o tom, že si mu slíbila pomoc s přípravami na výroční ples.“
Teprve teď jsem si vzpomněla, že jsem se měla ráno sejít s Kalem v paláci. Ale po včerejších událostech mi to vypadlo z hlavy.
„Úplně jsem na to zapomněla,“ povzdechla jsem si. „Musím na zámek. Kal na mě už tři hodiny čeká.“
Nicalla pohodila svými pěstěnými kadeřemi a zasmála se. „Takže nakonec vážně spěcháš na rande.“
* * *
Dalších několik hodin jsem strávila v paláci a společně s ostatními připravovala všechno potřebné na císařský ples. Mezi těmi, kdo pomáhali, byli císařští vojáci, služebné a potkala jsem i několik dívek od nás z univerzity. Kaladan se nezlobil, že jsem přišla pozdě a požádal mě, abych dohlédla na květiny. Sám pak odběhl, aby zařídil jiné věci.
Když jsem procházela kolem zavřených dveří do jednací haly, slyšela jsem zevnitř hlasy. Jak ráda bych tam alespoň na chvíli nahlédla a zjistila, co se vevnitř děje. Přede dveřmi však stály stráže, takže i kdybych měla tu drzost vstoupit do haly, vojáci by mě nikdy nepustili.
Sešla jsem do zahrady, kde mě usměvavá zahradnice nasměrovala k prosvětlenému skleníku. Tam jsem společně s mladým zahradnickým učněm prošla seznam květin, které měli být použity na výzdobu sálu. Našli jsme pár nesrovnalostí a museli udělat několik změn, takže nám trvalo skoro dvě hodiny, než jsme všechno zkontrolovali a připravili.
Rozhodla jsem si dát na chvíli pauzu. Kývla jsem na svého pomocníka, který nad druhé straně třídil svazky lilií, a vyšla z dusného skleníku ven. U fontány jsem si sundala boty a své unavené nohy ponořila do chladivé vody. Učeň také opustil skleník a začal zalévat záhon rudých růží nedaleko ode mě. Po očku mě pozoroval. Měla jsem dobrou náladu, tak jsem se na něj usmála. Zdálo se, že jsem ho tím velmi potěšila, a úsměv mi hned vrátil.
Bezstarostně jsem se ráchala ve vodě a vychutnávala si obdiv mladého zahradníka, který nevynechal jedinou příležitost, aby se na mě podíval.
