Nekonečná noc - část 1
Unaveně se dívám se na svůj odraz v okenní tabuli. Tmavé vlasy mi v dlouhých neučesaných pramenech padají do pobledlé tváře, pod hnědozelenýma očima jsou znatelné kruhy z nevyspání. Spánek je něco, co se mi posledních několik dní vytrvale vyhýbá. Díky tomu realita a představy snadno splývají.
Jaký to má všechno smysl? Ptám se sám sebe. Co mám z tohohle života, co mě ještě drží na tomhle mizerném místě, proč už jsem dávno nesečetl své dny jednou dobře mířenou ranou z pistole? Na co čekám? Na zázrak? Že se jednoho dne probudím a něco se změní? Že najednou objevím, co je to láska k životu, k osudu? Taková marnost. Všechno je tak zbytečné.
Ozve se zaklepání na dveře. Jako zvuk z jiného světa.
Zůstanu sedět schoulený v křesle. Pohledem visím na protější zdi…dejte mi všichni pokoj! Nechci s nikým mluvit!
Další vtíravé zaklepání. Bože, copak to nevzdá?! Letmo mrknu na hodiny…šest. Dejte mi všichni pokoj, je moc brzy. Kdo chodí na návštěvu v tuhle dobu?
Klepání se opakuje. Hlasitěji a hlasitěji.
Vstanu - neochotně, unaveně. Ploužím se chodbou ke dveřím. Sáhnu po klice. Teprve teď mě napadá, že jsem si měl vzít zbraň. Co když je to nějaký šílenec nebo vrah? Má obvyklá společnost. Není to tak dávno, co se mě jeden takový pokusil zabít. K smíchu! Vrah by neklepal. A i kdyby… Jestli mi chce někdo prohnat kulku hlavou, měl bych ho uvítat s otevřenou náručí. Ušetří mi námahu.
„To je dost,“ lamentuje můj návštěvník. Žádný vrah (škoda?), jen kolega z práce. „Myslel jsem, že ani nebudeš doma.“
„Co se děje, Dane?“ ptám se jen ze zvyku, nezajímá mě to.
„Musíš se mnou na stanici. Něco se stalo.“
„Mám volno.“
„Na to zapomeň. Je to ta věc s Trojanskou.“
„Trojanská?“ Netuším, o čem mluví a je mi to v celku jedno.
„Copak ty se nedíváš na zprávy?“ pokračuje Daniel. „Včera v noci utekla a před hodinou jsme ji našli mrtvou.“
Mlčím. Co je mi po nějaký mrtvý ženský. Přesto se mi v mysli vynoří vzpomínky na její případ. Pracoval jsem na něm před dvěma roky. Já ji zatýkal. Byl jsem u procesu. Svědčil jsem. Slyšel jsem rozsudek smrti, který byl nakonec změněn na doživotí. A teď je mrtvá. Možná tehdy by mě to zajímalo. Možná ještě před rokem by mi záleželo na tom objevit pravdu. Ale teď? Stejně to byla vražedkyně, smrt si zasloužila. Záleží snad na tom, jak se to stalo?
„Detaily se dozvíš z pitevní zprávy,“ slyším neúnavný Danův hlas. „Mám ji v kanceláři. Tak se oblíkni. Vezmu tě svým autem na stanici. Snad to budeme mít brzo z krku.“
„Snad…“ zopakuju apaticky.
Vracím se do pokoje, abych se oblékl. Sahám do zásuvky nočního stolku pro služební pistoli. Prohlížím si ji. Chladný kov zbraně, jediná rána, jediný výstřel, dobře mířený do hlavy. A byl by konec. Dívám se na tu třpytivě šedou věc ve svých rukou a stojím tady stejně ochromen i nadšen tou myšlenkou na smrt. Slabé vzrušení probíhá konečky mých prstů, kterými se dotýkám rukojeti revolveru. Jediná rána. Zvedám zbraň ke svému spánku. Studená hlaveň pistole se dotýká mé kůže. Můj prst na spoušti. Jediný pohyb. Jediný výstřel!
„Tak pohni, Tome!“
Trhnu sebou při zvuku toho hlasu. Ruka se zbraní poklesne. Není vhodný čas ani místo. Zasunu si zbraň do pouzdra na boku, natáhnu si koženou bundu a jdu za Danielem.
*
Je večer. Sedím v křesle a listuji ve staré složce s případem Trojanská. Procházím si svoje staré hlášení o té prazvláštní vraždě a po celou dobu mě napadá, že tu není něco v pořádku.
Zlepšila se mi nálada. Trochu. Nevím, jestli to způsobilo to, že teď zase pracuji na případu nebo jsem jen neměl čas patlat se ve svých problémech. Ať tak či onak aspoň už při každém pohledu na svou zbraň nemyslím na to, jak by bylo skvělé, kdybych si s její pomocí vystřelil mozek z hlavy. Někdy se musím smát svým úvahám o smrti. Asi jsem už vážně hodně zoufalý, když mě pobaví představa mého mozku přilepeného na parketách v obývacím pokoji.
Zvonění mého mobilu mě vytrhne ze zadumání nad ošklivostmi a krásami smrti.
„Dane?“ poznávám číslo volajícího na displeji. Ale i kdyby ne. Daniel je stejně jediný, kdo mi volá.
„Máme stopu k Anně Trojanské. Zahlédli ji včera v noci v jednou klubu. Mohl bys to ještě teď prověřit?“
Neochotně, ale souhlasím.
Poslouchám ještě, jak mi Dan diktuje adresu a pak zavěsím.
Začínám mít o ten případ zájem. A to už je něco.
Rychle se obleču, seberu bundu, přilbu a sáhnu pro klíče od motorky. Kovové klíčky od mé nádherné, milované Hondy mě hřejí v dlani. Jako malý kluk se těším na noční projížďku ztichlým městem.
Vyjdu ven a zamířím do garáže dole v přízemí domu. Je tam. Čeká jako vždycky. Tichá a klidná. Ve světle žárovky se matně leskne její černý lak. Nasednu a startuji. Při prvním zaburácení motoru mi přeběhne mráz po zádech, ten zvuk poznám kdekoliv. Zařadím jedničku a vyrazím z garáže do potemnělých ulic města.
Silnice jsou skoro prázdné, semafory vypnuté, oranžové světlo na mě vyzývavě poblikává. Mé hodinky ukazují něco po jedenácté hodině. I když musím až na druhý okraj města, cesta ubíhá rychle. Jedu zbrkle, jako mladíček, který právě dostal řidičák. Příliš rychle, neopatrně, riskantně. A proč ne? Co se může stát horšího než to, že se mi splní mé přání a já konečně vypadnu z tohohle prohnilého místa. Představa smrti mě neopouští ani neděsí. A bouračka na motorce je rozhodně zajímavější odchod, než nudná představa vystřeleného mozku na podlaze mého bytu.
Podvědomě přidávám plyn. Řítím se teď ulicemi města víc jak stovkou, křižovatky projíždím bez zastavení. Chovám se jako blázen. Nebo ne? Je to tím, že skutečně toužím po smrti? Proto ji vyzývám? Chci, abych mě potkala? Ať osud rozhodne za mě?
Přesto dojedu bez nehody. Jaká ironie. Zaparkuju před špinavým pajzlem, ze kterého se ven dere hlasitá hudba. Ještě jednou kontroluji adresu. Je to tady. Několik pochybných existencí, které stojí venku před barem, se po mně otočí. Nevšímám si jich a jdu dovnitř.
*
Špinavá chodba s opadanou omítkou a plná cigaretového kouře mě zavede až do samotného klubu. Je tam spousta lidí. Na parketu, u stolů…všude plno. Prodírám se mezi nimi až k baru. Nikdo si mě nevšímá a já si nevšímám jich. Dunění hlasité hudby mi pulzuje v uších, blikání barevných světel vytváří různé pohledy na celou tu zběsilou přehlídku. Mávnu na barmana a zeptám se dost hlasitě, abych překřičel hudbu.
„Hledám muže jménem Martin Stein.“
„To jsem já,“ chlápek si mě změří pohledem. „Vy jste od policie?“
Jen přikývnu a nechám se od něj zavést do místnosti za barem. Nevím, proč takové tajnosti. Stein volal na stanici, že tady včera viděl Trojanskou. Ale k výslechu přijít nechtěl. Dan mě upozornil, že mám na něj jít opatrně. Pravděpodobně ani Stein nemá zrovna čistý záznam.
Ocitáme se v nějakém skladu, kde svítí jen jedna žárovka u stropu. Ale pořád je tu víc světla než v klubu. Kritickým pohledem přelétnu muže přede mnou. Asi dvacetiletý mladík s krátkými, světlými vlasy oblečený v kožených kalhotách a bílém tílku. Podle rozložité stavby těla a vypracovaných bicepsů bych býval předpokládal, že tady v klubu pracuje spíš jako vyhazovač.
„Tak mluvte, co víte o Anně Trojanské?“
„Byla tady včera večer někdy kolem půlnoci. S někým se tu setkala. S nějakým mužem.“
No, vida. Skoro to vypadalo, že jsem narazil na stopu.
„Znáte ho?“
„Nikdy dřív tady nebyl.“
„Jak vypadal?“
„Neviděl jsem mu do tváře. Ani jsem si nevšiml, kdy přišel. Seděli až úplně vzadu, u posledního stolu. Neměl jsem možnost si ho prohlídnout. O něčem se bavili, a pak společně odešli.“
Ještě chvíli mu pokládám otázky, ale zdá se, že jsem příděl jeho užitečných odpovědí vyčerpal.
„Tak díky za váš čas,“ mám se k odchodu.
„Počkat,“ zadrží mě. „Co ta odměna? Ten váš kolega říkal, že za informaci zaplatíte.“
Nevím, jestli mu to Daniel opravdu slíbil, nebo si to frajer právě vycucal z prstu. Tipuju spíš to druhé. Nechce se mi něco mu platit. Jenomže ještě míň se mi chce se s ním dál dohadovat. Vytáhnu tedy peněženku a dám mu stovku.
„Díky,“ zašklebí se potěšeně a vezme si peníze.
„No, kdybyste si ještě na něco vzpomněl, tak se ozvěte,“ zopakuju větu, kterou standardně říkám všem svědkům.
Stein ještě něco zahuhlá, ale já už se s ním nezdržuju a zamířím ven.
Zpět v sále se rozhlížím kolem a nakonec si sednu k jedinému prázdnému stolu.
Takže co vím? Anna Trojanská se, potom co utekla, setkala s nějakým mužem tady v klubu. Možná, že to byl on, kdo ji pomohl z vězení. Pak společně odešli a několik ulic odtud ji našli mrtvou. Patrně mám svého vraha. Jenom nevím, kdo to je, proč to udělal, natož kde bych ho měl začít hledat.
„Budete si přát něco k pití?“ osloví mě mladá, hezká servírka s úsměvem na rtech.
„Přineste mi džin s tonikem,“ odpovím, přestože ještě před chvíli jsem vůbec neměl v úmyslu tady zůstávat.
Znovu se v myšlenkách vracím k tomu zvláštnímu případu. Anna Trojanská. Před dvěma lety odsouzena za dvojnásobnou vraždu. Chladnokrevně zabije svého muže a jeho milenku. Nic zase tak zvláštního. Psychopatka, bez výčitek svědomí, bez schopnosti empatie, vysoce nebezpečná, stojí v jejím psychologickém rozboru. A teď někdo zavraždí i ji.
Vedle mě se objeví servírka, postaví přede mě sklenici, a beze slova odejde. Pomalu upíjím a dál sleduji dění kolem. V duchu stále přemýšlím nad Trojanskou a jejím záhadným společníkem. Když se asi po desáté rozhlížím po sále, všimnu si muže. Opírá se o bar a bez zájmu pozoruje dvojice na tanečním parketu. Připadá mi zajímavý. Nedokážu odhadnout, jak může být starý. Nejdřív mi přijde, že bude v mém věku. Ale čím více si ho prohlížím, tím více váhám. Asi to dělá to světlo. Je vysoký, s černými trochu delšími vlasy. Oblečený v ošuntělých džínech a bílé košili s rukávy vyhrnutými k loktům. Má ostré rysy a jeho pohledný obličej přitahuje pozornost mnoha žen v klubu. Podívá se mým směrem, naše pohledy se střetnou a já se ztratím v neuvěřitelně zelených očích. Nikdo by to nedokázal na tu dálku rozpoznat, ale ty jeho oči jsou podivné. Tak jasně zelené, že skoro září. Má asi barevné kontaktní čočky, protože jinak si to nedokážu vysvětlit. Tohle není barva, jakou mívají lidské oči.
„Můžu si přisednout?“
Ten hlas mě vytrhne ze zamyšlení a já trochu neochotně odvrátím pohled od toho muže. Spatřím vysokou tmavovlásku, která se zničehonic objeví u mého stolu. Všiml jsem si ji, už když jsem přišel. Dívala se po mně, ale předtím jsem ji nevěnoval pozornost. Tentokrát si ženu prohlížím podrobněji. Má černou minisukni a červené přiléhavé tílko. Na krku se jí houpá hned několik přívěsků a řetízků a na nahém rameni si všimnu malého tetování. Není ani příliš nalíčená, spíš decentně než vyzývavě. Upíná na mě své kakaové oči a čeká na odpověď.
„Jo, jasně,“ kývnu.
„Jsem Nela,“ představí se. „Ty?“
„Tom.“
Nela se usměje a mávne na servírku. Nevnímám, co si objednává, protože obrátím pohled zpět na toho muže. Pořád tam stojí.
„Ještě jsem tě tady neviděla.“
„To bude asi proto, že jsem tu nikdy před tím nebyl. A co ty? Chodíš sem často?“
„Dost často.“
„Byla jsi tady včera večer?“ Instinkt detektiva se ve mně nezapře.
„Ano byla. Proč se ptáš?“
„Hledám jednoho muže. Byl tady včera někdy kolem půlnoci. Seděl u tamtoho stolu s jednou ženou. Nevzpomínáš si na něj?“
Nela se na okamžik odmlčí, ale pak pokračuje. „Jo, trochu. Nebyl tady dlouho.“
„Pamatuješ si, jak vypadal?“
„Skoro jsem ho neviděla. Ale připadal mi dost zvláštní. Byl prostě divnej. Včera tu moc lidí nebylo,“ pokračuje Nela zamyšleně. „A vzpomínám si, že po tom, co odešli, se tady objevil jeden takovej chlápek a chvíli se motal kolem toho stolu, kde ty dva seděli, a pak zase odešel.“
Zajímavé, někdo je pak hledal. Čím dám záhadnější. „Předpokládám, že nevíš, jak vypadal.“
„Ale jo. Pamatuju si ho. Byl fakt pěknej. Chtěla jsem ho jít pozdravit, ale on hned odešel. Byl vysokej, černovlasej...a měl takový divný zelený oči.“
Prudce se obrátím k baru a pohledem vyhledám muže, kterého jsem ještě před chvíli pozoroval.
„Je to on?“ ukážu Nele.
„Jo,“ zaslechnu její odpověď a dál na nic nečekám. Prudce vstanu a odstrčím párek opilců, který se mi připlete do cesty. Než se proderu davem zpět k baru, je pryč. Rozhlížím se po sále a hledám ho. V tom ho zahlédnu. Mihne se u východu a zmizí venku. Rozběhnu se ke dveřím. Nela za mnou něco volá, ale já jí nevnímám. Pohybuji se tak rychle, jak to jen jde, ale když se konečně dostanu na ulici, nikdo tam není. Přece se nevypařil. Sednu na motorku a projíždím ulicí nahoru a dolu, zkontroluji i několik sousedních bloků. Nenajdu ho.
*
„Dohnal jsi ho?“ přivítá mě Nela u stolu.
Vrtím hlavou a obrátím do sebe zbytek svého drinku.
„Jsi polda, co?“ prohlíží si mě s despektem a já mám pocit, že jsem u ní právě ztratil několik bodů.
„Vyšetřuješ vraždu tý uprchlý žensky?“ dovtípí se. „Ve zprávách ukazovali její fotku a varovali, že je nebezpečná. A ráno už hlásali, že je mrtvá. Myslíš, že jí zabil ten černovlasej chlapík nebo by to mohl být…“ mluví dál, ale já jí příliš nevnímám. Všechno je jinak. Dva muži. Jeden, se kterým se Anna setkala a další, který ji tady hledal - ten, co mi právě proklouzl mezi prsty. A jeden z nich ji zabil.
„…bych tě pozvala ke mně na kafe? Bydlím kousek odtud,“ zbystřím a po očku si ji změřím. Je hezká, sympatická a hodně mi pomohla. Asi není tím pravým lékem na moje deprese, ale cokoliv mi teď připadá lepší než vyhlídka prázdného bytu a pokušení chladné hlavně mé služební pistole.
„Dobrý nápad,“ usměji se a mávnu na servírku, abych za nás oba zaplatil.
O pár minut později už stojíme venku a Nela sedí za mnou na motorce. Pažemi mě obejme kolem pasu, ucítím její horké rty zezadu na krku. Zařadím jedničku a vyrazíme do temných ulic města.
*
Je něco málo po třetí hodině ranní a já mířím zpět domů. Tentokrát už nejedu tak ztřeštěně jako na cestě tam. Mám v hlavě jiné myšlenky. A Nele nepatří ani jedna. Myslím na ten případ. Zase jednou za čas mám o něco zájem, na něčem mi záleží. Mám najednou strašnou chuť objevit pravdu. Přijít na to, kdo je ten záhadný muž, se kterým se Trojanská setkala těsně před svou smrtí. A jakou roli v tom hraje ten neznámý cizinec se zelenýma očima. Avšak hluboko v mysli se mi vrací ještě jedna myšlenka. V mém osamělém životě jsem měl jen několik známostí, žádná nebyla vážná a žádný můj vztah netrval příliš dlouho. Nebylo to tím, že bych nechtěl věřit na lásku na celý život, jenomže dávno jsem pochopil, že nic takového neexistuje. A pokud ano, neměl jsem sílu ani vytrvalost ji hledat. Měl jsem vztahy se ženami, ale i s několika muži. A teď mi v hlavě zní myšlenka, zapovězená a přesto tak lákavá. Nela byla skvělé rozptýlení, ale já se nemůžu zbavit vzpomínek na toho cizince z baru. Ty oči mi nejdou z hlavy. Chtěl bych ho mít.
Zaparkuju motorku v garáži, vytáhnu klíčky a sundám si přilbu. Ještě jednou se ohlédnu po mé nablýskané krásce, vyjdu ven a zavřu garáž. S přilbou v jedné ruce a se svazkem klíčů v druhé zamířím ke vchodovým dveřím. Zarazím se, když si všimnu, že tam někdo stojí. V nejasném světle lamp nedokážu rozeznat obličej, ale mám zvláštní pocit - skoro něco jako strach, když se dívám na tu temnou postavu v dlouhém koženém kabátě. Nechci si připustit, že se bojím projít kolem něj. V duchu si vynadám do zbabělců a rychle vykročím ke dveřím do domu. Vyjdu těch pár schodů a dorazím ke dveřím, aniž bych se podíval na toho, kdo se opírá o stěnu domu ani ne metr ode mě.
Stisknu kliku a otevřu dveře. V duchu se zasměji svým obavám. Ten člověk je patrně jenom nějaký opilec. V hloubi duše však pořád cítím neurčitý strach, který nedokážu vysvětlit. Chystám se vstoupit do domu, když mě osloví.
„Tomáš Keter?“
Zvuk toho hlasu mi pronikne až do morku kostí, zní v každé buňce mého těla, je jako úder zvonu. A já se bojím otočit. Nakonec ovládnu ten podivný, primitivní strach a obrátím hlavu, abych se podíval na majitele toho nepopsatelného hlasu.
Jsem připraven na cokoliv, ale to, co spatřím, mi vyrazí dech a zbaví všech slov. Nedá se popsat, co vidím, neexistuje slovo, které by to vystihlo. Snad jen…Krása.
V prvním zlomku vteřiny si pomyslím, že je to ten muž z baru, který mi unikl. To kvůli očím toho stvoření, které stojí přede mnou. Jsou stejně výrazné a nepřirozené jako oči neznámého dole v klubu. Jenom…modré. Nevěřil jsem, že někdo na světě může mít krásnější oči než ty, které jsem spatřil před pár hodinami tam v baru, ale mýlil jsem se.
Konečně začínám rozeznávat i jemné tahy v cizincově obličeji, který pozvolna vystupuje z temnoty do prchavého světla lamp. Je to ještě chlapec. Dítě s plavými vlasy a kulatým, andílkovským obličejem. Je to ještě chlapec, ale já cítím, že je mnohem, mnohem, starší, než na kolik vypadá. To kvůli těm očím. Ty rozhodně nepatří chlapci, kterému nemůže být ani patnáct. Ty oči jsou staré jako sám vesmír, věčné jako hvězdy, jejichž světlo nikdy nevyhasne, nezničitelné jako dva drahé kameny, kterým vtiskly své jméno, dva drahokamy, jejichž lesk nezmizí ani za stovky let.
A tvář toho chlapce je stejně nádherná. Jako vytesaná z mramoru. Je tváří padlého anděla, kterého svrhli z nebes, protože jeho krása zastínila skvělost ráje. Je to tvář, kterou bych v tu chvíli následoval kamkoli. Tvář, které bych složil k nohám svůj bídný život, kdyby jen ty nádherné rty poručily.
„Jste Tomáš Keter?“
Zase ten hlas! Uvědomím si, že musím odpovědět. Marně však hledám slova. Marně se pokouším vydrat ze sevřeného hrdla třeba jen jedinou slabiku. Až nakonec…
„A…ano,“ kývnu, skoro hrdý na to, že jsem vůbec schopen ze sebe něco vypravit.
„Vím, že hledáte vraha Anny Trojanské.“
Jsem tak překvapen jeho slovy, že ze sebe dostanu další věty bez zadrhání. „Jak to víte? Kdo vůbec jste? Jak se jmenujete?“
„Jak se jmenuji?“ Skoro to vypadá, jako by ho ta otázka zaskočila. Na chvíli se zamyslí a pak s úsměvem na rtech odpoví. „Co takhle Michael?“
Michael – nevyšší z archandělů, napadne mě mimoděk. Tak nějak se to k němu hodí.
„Co chcete?“ ptám se. Nevím, proč mu vykám, ale nedokáži se přinutit, abych ho oslovil s menší formalitou. Vzbuzuje respekt a téměř posvátnou bázeň. Nemá nic společného s výrostky, které denně potkávám na ulici, jak se poflakují kolem. On je…něco jiného.
„Chci vám pomoct,“ promluví chlapec. „Zavedu vás k tomu, kdo zabil Annu.“
„Vy víte, kdo ji zabil?“
„Ano.“
„Jak?“ Celé je to víc než podezřelé.
„To nemohu říct,“ řekne a sladce se usměje.
„Proč bych vám měl věřit?“ Všechny moje instinkty bijí na poplach. Něco tady není v pořádku. Jak je možné, že toho tolik ví? Sám by mohl být tím vrahem…
Zadívá se na mně a já spatřím svůj odraz v modrých hladinách jeho očí. Ty oči nejsou ani trochu lidské a přece tak nevýslovně nádherné. „Ale ty mi přece věříš, nebo ne, Tome?“ usměje se Michael. „Ty VÍŠ, že mi můžeš věřit.“
Uvědomím si, že mám pravdu. Věřím mu. Naprosto a každé slovo. Jeho oči by přece nelhaly. Ty by nebyly schopny ničeho špatného.
„Ano, věřím.“
„Zítra o půlnoci přijď na místo, kde byla Anna zavražděna. Bude tam i její vrah. Přijď sám.“
„Mám přijít sám? Jak mám vědět, že to není past?“ Znovu hlas mého rozumu, který se nechce jen tak vzdát.
„Myslíš, že tě chci podvést?“ V tom melodickém hlase zazní něco jako smutek.
„Ne,“ odvětím pomalu. „Já tam budu. A přijdu sám.“
„Výborně,“ usměje se naposledy a má se k odchodu.
Sleduji, jak lehce schází ze schodů dolů na chodník a mizí v temnotě.
„Počkej!“ zavolám na něj, aniž bych měl sílu se pohnout.
Otočí se, a i když stíny noci skryjí hodně z jeho tváře, ty dva zářivé body jeho očí překrýt nedokáží.
„Uvidíme se ještě?“
„Zcela určitě,“ zaslechnu už jen jeho hlas, který umlká stejně rychle, jako se jeho postava ztrácí ve tmě. Nakonec zmizí docela, ale obraz jeho tváře zůstane vypálený v mé mysli. Každý tah, každý rys a ze všeho nejvíc ty nadpozemské oči.
*
Spím krátce a neklidně. Sny, které mě pronásledují, mi nedopřejí oddechu. Znovu vidím ty oči, dva modré drahokamy zasazené do stříbra, oči, které ke mně promlouvají beze slov. A nemohu se zbavit myšlenky na tu nádhernou bytost, které ty oči patří. Vidím představy a touhy ukryté hluboko v mé mysli, ty které jsou dovolené jen v mých snech. Představy, které bych si nikdy nepřipustil za denního světa, které by nikdy nevypluly na povrch mého vědomí, kdybych byl vzhůru…
Je to ještě chlapec!! Ale přesto…nedokážu se na něj tak dívat. Není to člověk. Ta myšlenka se mi stále vrací. Není to člověk. Jenomže pokud není člověk, co tedy je?!
Probudí mě až vyzvánění mého mobilu. Pomalu a dost neochotně otevírám oči a nahmatám telefon.
„Ano?“
„Co je s tebou, Tome? Kde si?“ Daniel. Podívám se na hodinky, které leží na nočním stolku. Je skoro deset. Do hajzlu!
„Trochu jsem zaspal,“ prohodím do telefonu, zatímco se pokouším vyhrabat z postele.
„Hoď sebou a rychle přijeď.“
„Mám pro tebe novinky,“ pochlubím se a potlačím zívnutí. „Včera večer jsem zjistil nové informace o Trojanské.“
„I já mám novinku. Špatnou. Před chvílí jsme objevili další mrtvou ženu.“
„Cože?!“ najednou jsem dokonale probuzený. „Kde?“
„V jedné opuštěné ulici poblíž místa, kde jsme našli Trojanskou. Posílám ti souřadnice.“
„Kdo to je?“
„Zatím nevíme.“
„Kde jsi?“ ptám se Daniela a jednou rukou si natahuju džíny na holé tělo.
„Na místě vraždy. Zajišťujeme to tady. Rychle přijeď!“
„Za čtvrt hodiny jsem tam.“
*
Trvá mi to víc než čtvrt hodiny, když dorazím na místo činu, je skoro jedenáct. Proderu se davem čumilů i přes policejní zátaras a obhlížím situaci. Všude je plno krve. Samotné tělo spatřím ležet kousek ode mne. Je přikryté plachtou a nad ním postává Daniel, který se právě dohaduje s dalším detektivem z našeho oddělení. Když mě uvidí, zamíří za mnou.
„Takže, co jste zjistili?“ přivítám ho otázkou.
„Zatím nic moc.“
„Co ta krev všude kolem?“
„Někdo ji několikrát z blízkosti zasáhl do hrudi a jednou do hlavy.. To víš, to kolem sebe trochu nastříká,“ poznamená suše Daniel a já jeho černý smysl pro humor radši nekomentuji.
Mezitím mě dovede až k tělu, skloní se a odtáhne zakrvácenou plachtu.
„PROBOHA!“ vyhrknu a odvrátím pohled. To ne! To ne! Pořád si v duchu opakuji, že to snad není možné. To není skutečnost. Jenomže je to ona. Je to Nela!
V první vteřině ji skoro nepoznávám. Je to hrozný pohled, rozstřelená hlava, tvář roztříštěná, obličej celý od krve. Proboha, kdo ji to mohl udělat?! A kdy? Vždyť jsem s ní včera v noci byl. Vždyť já…
„Co se děje, Tome? To tě to tak sebralo?“
„Já jí znám,“ vydechnu roztřeseně a podívám se na Daniela.
„Cože?! Jak? Kdo je to?“
„Jmenuje se Nela, dál nevím. Potkal jsem ji včera v tom klubu, kam si mě poslal. V noci jsem byl u ní a teď…“
„Tome!! Ty si byl u ní?! Kdy?“ vyhrkne náhle pobledlý Daniel.
„Asi do dvou ráno. Pak jsem odjel. Vůbec to nechápu.“
„Tome, co všechno se včera v noci stalo?! Do telefonu si říkal ještě něco o nějakých informacích.“
Podívám se na Daniela a stále ještě v šoku mu začnu vyprávět o událostech minulé noci.
*
Celý den nedokážu myslet na nic jiného než na Nelu. Znovu a znovu si v hlavě přehrávám ten večer - minutu za minutou, slovo za slovem. Vzpomínám na každého, kdo byl v tom baru, s kým jsme mluvili, koho jsme potkali. Hledám nějakou stopu, nějakou věc, která by dala celé té šílenosti smysl. Stokrát se prokleji za to, že jsem s ní nezůstat až do rána. Vzpomínám, že jsem ji navrhoval, abychom jeli ke mně. Ale ona odmítla. Jenomže proč jsem tam tedy nezůstal? Proč jsem se chtěl tak nutně vrátit? Kdybych zůstal, byla by ještě živá.
Myslím na toho zelenookého muže z baru. Může to být on? Může být vrahem Nely i Trojanské? Ale proč? Jaký motiv by měl? Co mají ty vraždy společné? Obě ženy byly před smrtí v tom samém baru a u obou případů se objevil na scéně ten zelenooký cizinec. Pak tu je ten muž, s kterým odešla Trojanská tu noc. Muž, jehož tvář si nikdo nepamatuje, nikdo ji neviděl. A nad tím vším se vznáší přízrak mého mladého návštěvníka, který mi nabízí klíč k řešení.
Celé mi to připomíná velký, barevný cirkus, ve kterém se účinkující střídají, mizí a objevují bez jakéhokoli řádu, a kde nikdo neví, co přijde v příští minutě.
Asi před hodinou jsem společně s Danielem prohledal Nelin byt. Aspoň jsme nemuseli moc dlouho zjišťovat, kde bydlela - byl jsem tam v noci. Nenašli jsme nic neobvyklého. Nechápu, jak se Nela dostala na tu ulici. Když jsem odcházel, skoro spala a nevypadala na to, že by měla náladu se ještě v noci někde toulat. Kdyby ji někdo zabil v bytě a pak ji odtáhl na ulici, dávalo by to aspoň trochu smysl. Ale podle všeho odešla sama a dobrovolně. Byla zabita na místě, kde jsme našli tělo. Nikdo ji tam neodnesl už mrtvou, jak jsem si původně myslel. A vražednou zbraň jsme taky nenašli. Ale kam šla? Kam mohla jít ve dně ráno?
Sedím za stolem ve své kanceláři a marně se pokouším na něco přijít. Mohli jsme něco přehlédnout? Co víc se dá udělat? Prolezli jsme s Danem okolí, prohledali místo činu a já sám jsem znovu šel do toho baru. Znovu jsem mluvil s tím mladým barmanem, marně se pokoušel zjistit, kdo je ten muž se zelenýma očima. Nikdo ho neznal, nikdo ho tam předtím neviděl. Prověřili jsme všechny pravidelné návštěvníky klubu, vyzpovídali jsme je a snažili shromáždit informace. Dozvěděli jsme se jen něco málo o Nele. Přestože tam chodila dost často, nikdo toho o ní moc nevěděl. Zjistil jsem jen to, že pracovala jako servírka v nedaleké restauraci. I tu jsme společně s Danem prověřili, ale ani tam jsme nepochodili.
A pak je tady ještě ten tip od toho chlapce. Dnes o půlnoci. Skoro to vypadá jako past. Je to past. Ale i tak jsem rozhodnutý, že tam dnes v noci půjdu. I kdyby z toho nemělo být nic jiného než to, že znovu uvidím ty modré oči a jejich majitele.
Dveře do mé kanceláře se otevřou a dovnitř vejde Dan. Zvednu hlavu a tázavě se na něj zadívám. Na jeho obličeji se už začíná podepisovat únava, ale přesto je to stále ten stejný Daniel. Jeden z nejlepších vyšetřovatelů ve městě a já děkuji své šťastné hvězdě, že spolupracuji zrovna s ním. Dveře se znovu otevřou a dovnitř nakoukne mladá asistentka. Prohodí s Danielem jen pár slov a podá mu nějaké dokumenty. Neslyším, o čem spolu mluví, ale neunikne mi obdivný pohled, který mladá žena Danovi věnuje. Ne že bych se něčemu divil. Daniel je sympatický, milý, vypadá dobře. Rychle se stal objektem zájmu většiny žen v našem oddělení. A nejen jich. Musím připustit, že i já jsem o něm dřív přemýšlel v docela jiných souvislostech než by se na kolegu z práce slušelo. Daniel se mi líbí, dokonce bych řekl, že mě přitahuje. Jenomže brzy jsem pochopil, že s tím nemůžu nic dělat. Spokojil jsem se s tím, že jsme přátelé. A já to nechci pokazit.
„Něco nového?“ zeptám se ho.
„Smrt způsobila hned ta první rána do hlavy. Zemřela okamžitě.“
„Pořád ji vidím před očima. Vůbec nechápu, jak se to stalo. Proč šla ven?“
„Nenašli se žádné stopy po zápasu,“ pokračuje opatrně Daniel. „Vypadá to, že ji vrah překvapil.“
„Máš představu, kdo to mohl udělat?“
„Myslíš, že to má souvislost s vraždou Trojanské?“
„Já vážně nevím.“ Cítím se unavený. Strašně unavený. „Nic nedává smysl.“ Třeba se dnes v noci dozvím víc, napadá mě. O mém modrookém informátorovi jsem Danovi ani nikomu z oddělení neřekl. Nenechali by mě tam jít samotného a já tam musel jít sám. Nebojím se. Něco uvnitř mě se na to setkání těší.
*
Domů se dostanu až v sedm hodin a to už jsem tak strašně unavený, že si nedokážu představit, že budu muset ještě dnes o půlnoci někam ven. Natáhnu se na gauč, zavřu oči a snažím se trochu relaxovat. Moc mi to nejde. Události dnešního dne mi nenechají chvilku klidu. Hlavou se mi stále honí myšlenky, které bych nejradši pohřbil někde hluboko v mé mysli.
Vřískavý zvuk zvonku u dveří mě probudí z otupělosti. To snad ne! Kdo zase otravuje? Daniel, kdo jiný, napadne mě okamžitě. Velice neochotně vstanu a zamířím ke dveřím. Když je otevřu, na prahu spatřím toho barmana z klubu. Martin Stein je jeho jméno, pokud si dobře pamatuji.
„To jste vy?“ přivítám ho s nepříliš nadšeným výrazem.
„Musím s vámi mluvit,“ začne a sám se pozve do mého neuklizeného bytu.
„Jak jste zjistil, kde bydlím?“ zeptám se, zatímco ho vedu do obýváku.
„Volal jsem na stanici a tam mi dali vaší adresu.“
V duchu si poznamenám, že musím nechat vyhodit sekretářku.
„Tak co mi potřebujete tak nutně říct?“ ptám se a vybídnu ho, aby se posadil.
„Jde o toho muže, na kterého jste se mě dnes vyptával. Černovlasý se zelenýma očima.“
„Co s ním?“
„Neřekl jsem vám dnes dopoledne všechno. Včera v noci jsem ho viděl. Bylo kolem třetí. Odcházel jsem z klubu.“
„A kde jste ho viděl?“ ptám se skepticky, protože jeho historka se mi už od začátku nezdá.
„Potloukat se v ulici, kde jste našli tu mrtvou,“ pokračuje a já hledím na jeho ruce složené v klíně. Lehce se mu zachvějí. Lže. Vím, že lže. Ale netuším proč.
„A co jste tam dělal vy?“
„Šel jsem domů,“ vysvětlí rychle. „Mám to při cestě. Bydlím o dva bloky dál než Nela.“
„Aha,“ přikývnu skepticky. Když jsme ho dopoledne s Danem vyslýchali, tak tvrdil, že Nelu moc neznal. A teď najednou ví, kde bydlela? Hodně podezřelé.
„Nevěříte mi?!“ rozkřikne se najednou. Nevím, co ho tak rozhodilo, ale když už je to venku?
„Sám musíte uznat, že ve vašem vyprávění, je spousta nesrovnalostí,“ poukážu naprosto klidně.
„Nemusel jsem za vámi vůbec chodit!“ vyhrkne se a prudce vstane. „Chtěl jsem vám pomoct a to mám za svou snahu.“
Dívám se, jak mizí za dveřmi a nechám ho jít. Kdybych ho nutil zůstat, co bych získal? Zaslechnu, jak prásknou vchodové dveře. A je pryč.
Sáhnu po svém bloku a udělám si několik poznámek. Musím si toho Martina Steina zítra pořádně prověřit. Něco mi na něm nesedí.
Podívám se na hodinky. Je něco po deváté hodině, mám ještě trochu času, než se vydám na tu půlnoční schůzku. Zamířím k oknu a trochu odtáhnu závěs, abych se podívat ven na ulici. Zahlédnu Steina, který právě vychází z mého domu. Před vchodem se zastaví a rozhlédne se kolem. Všimnu si další nejasné postavy, která se vynoří ze stínů. Stein neváhá ani na okamžik a vyrazí k ní. Nedokážu rozeznat, s kým se baví. Sleduju ty dva a všimnu si, že je Stein z toho setkání dost nervózní. Divoce gestikuluje, rozhazuje rukama a několikrát zabloudí pohledem k mému oknu. Stáhnu se ještě víc za závěs a dál pozoruji dění. To jeho podivné chování vyburcuje moji zvědavost. A já už neváhám. Popadnu bundu, služební pistoli, svůj mobil a vyrazím ven.
Než seběhnu po schodech dolů, Stein ani jeho neznámý společník už tam nestojí. Periferně zaregistruju obrys nějaké postavy, která se mihne a ztratí za rohem ulice. Rozběhnu se tam, a když nahlédnu za roh, poznám Steina, který rychle kráčí ulicí nahoru. Ale už je sám. Kam se asi vytratil ten druhý? Sleduju Steina ještě několik ulic, ale brzy je mi jasné, že míří zpět k baru. Nemá cenu ho dál sledovat. Lituju, že se mi ztratil ten jeho tajemný společník. Kdo to tak mohl být? Na mysl mi přichází myšlenka, jestli ho nakonec ten druhý za mnou neposlal. Nevím, proč mě to napadlo, ale měl jsem z toho špatný pocit. Něco se děje. A já nedokázal přijít na to, co to je.
Ještě chvíli sleduju Steina, ale je to bezvýsledné. Vzdám to a vracím se domů.
Nesledoval jsem čas, během své zbytečné honičky, ale ani mě nenapadlo, že může tak pozdě. Když dorazím do bytu, s hrůzou zjistím, že je skoro půl dvanácté. Kvůli hloupému a hlavně bezvýznamnému sledování Steina ještě propásnu domluvenou schůzku. Nemám už příliš času, ale vím, že na motorce to lehce stihnu, pokud zopakuji sebevražednou jízdu z minulé noci.
*
Silnice jsou pusté stejně jako minulou noc a když dorazím na určené místo, připadá mi ještě opuštěnější než zbytek města. Nikde nikdo. Špinavá ulice je prázdná a tichá. Snad až příliš. Slezu z motorky, sundám si přilbu a rozhlížím se kolem. Moc toho nevidím. V ulici svítí všehovšudy tři lampy, všechny ostatní rozbité. Páchne to tu hnilobou, zvratky a močí. Všude se povalují odpadky a na oprýskaných zdech se to hemží přisprostlými nápisy. O několik metrů dál povlávají ve větru zbytky igelitových pásku, kterými policie ohraničila místo zločinu.
Podívám se na mobil. Jsou tři minuty po půlnoci. A nikde nikdo. Začíná to opravdu vypadat na špatný vtip. Rozhodnu se, že počkám čtvrt hodiny a pak se vrátím.
Položím přilbu na sedadlo motorky a vytáhnu klíčky ze zapalování. Vyrazím nahoru ulicí, abych se tady trochu porozhlédl. V chabém světle jedné z funkčních lamp spatřím malé pohybující se stíny cupotajících krys. Nevšímám si jich a pozvolným krokem pokračuju nahoru. Naprosté ticho mi nahání husí kůži. Jediný zvuk, který se ozývá, je staccato mých kroků. Znovu se podívám na displej telefonu. Sedm minut po půlnoci. Skoro se v duchu modlím, aby nikdo nepřišel a já se mohl klidně vrátit domů. Přepadá mě podivná úzkost. Ve vzduchu se vznáší kromě odporného zápachu hnijících odpadků ještě nasládlý pach krve a smrti. Odporné místo!
Z dálky sem dolehne vřeštivé zamňoukání polodivokých koček. Při tom zvuku mi přejede mráz po zádech a já znovu kontroluju čas, jestli už konečně uběhla mnou stanovená lhůta čtvrt hodiny a já budu moct vypadnout z tohohle prokletého místa. Je přesně patnáct minut po půlnoci a já už na nic nečekám. Ještě naposledy se rozhlédnu a vyrazím zpět ke své motorce. V kapse bundy nahmatám klíčky a už se nemohu dočkat, až nastartuju a to hnusné ticho kolem přeruší řev motoru mého miláčka.
Dojdu skoro až k motorce, než pochopím, že už nejsem sám…
Temná silueta postává v koutě, kam světlo lamp nedopadá, několik metrů za místem, kde jsem nechal motorku, a opírá se o zeď jednoho oprýskaného domu. Stojí tam jako vytesaná z kamene, nepohne se ani nepromluví.
S neurčitým strachem opatrně vykročím k ní.
Stůj!
Ta myšlenka mi pronikne do mysli jako úder blesku a já uposlechnu ještě dřív, než v mém mozku dozní poslední hlásky toho příkazu.
Postava vystoupí ze stínu. V mihotavém světle lamp rozeznám tu tvář. Je to on. Ten muž z baru. Zelenooký cizinec. Prohlížím si ho, studuju rysy jeho tváře. Jenomže jeho zvláštní krása i ty smaragdové oči, které mě tak upoutaly včera v baru, pro mě ztratily své kouzlo. Nedokázal jsem už ocenit jinou krásu než tu, kterou jsem včera v noci spatřil na prahu svého domu.
On tě sem poslal.
Zní to napůl jako otázka a napůl jako tvrzení.
„Ano,“ vypravím ze sebe. Nechápu, jak se mnou může takhle mluvit v myšlenkách. Znervózňuje mě to, jsem z toho zmatený. Nejsem zvyklý odpovídat na cizí otázky, které se objevují uvnitř mé hlavy samy od sebe.
„Je to takhle lepší?“ zeptá se a tón jeho hlasu mi silně připomíná rozhovor s tím chlapcem. Uvědomím si, že mi dokáže číst myšlenky. Přesto je mi příjemnější bavit se s ním obyčejným způsobem než tou prapodivnou telepatií.
Napadá mě, kolik společného má tento muž s mým mladým nočním návštěvníkem. Ten hlas, ty oči a…oba nejsou lidé. Ta myšlenka pronikne do mé mysli silou nabroušeného nože a já si uvědomím, že jsem se zapletl do něčeho, co je nad moje chápání.
„Máš pravdu, Tome. Nejsme lidé.“ Odpoví na mou myšlenku a já se nad tím skoro ani nepozastavím.
„Co tedy jste?“ Jeho zelené oči se zabodnou do mých. „A kdo je ten druhý? Ten co mě sem poslal.“
„Můj nepřítel,“ řekne jen. Pak trochu natočí hlavu a zadívá se někam dozadu přes moje rameno. Nemám čas se ohlédnout, když zaslechnu jeho myšlenky. Nepatří mně, ale přesto je slyším.
Věděl jsem, že přijdeš.
Prudce se otočím. Vím, koho uvidím. Doufám, že ho uvidím.
Stojí tam. Několik metrů od nás. Jeho modré oči září jako dvě hvězdy, jeho obličej je strnulý a odhodlaný. Dívá se na toho druhého muže vedle mě a já nemohu jinak než uhnout stranou ke zdi, když zelenooký cizinec projde kolem mě chlapci vstříc.
Oba muži stojí naproti sobě uprostřed tmavé ulice a provrtávají se pohledy. I teď jsem schopný zachytit část jejich rozhovoru, který spolu vedou ve svých myslích. Jsou to však jen útržky. Síla a rychlost, s kterou se střídají jejich myšlenky, je ohromující, několikanásobně větší než když mluví se mnou. Dokážu zachytit jen zlomek. Třeští mě hlava, bolí jako střep a já se sotva mohu nadechnout. Mentální smršť, kterou na okamžik pocítím, mě srazí na kolena. Beru svoji hlavu do dlaní, zavírám oči a obrním svou mysl před nárazy duševní bouře tam venku. Stále vnímám zlomky vět, slova, která nedávají smysl.
…nechci…
...ten muž…zbytečný
nebudu bojovat…zabít……nevinného…
…duše…
odejdi…
…víra…nemůžeš vyhrát…
Nerozumím tomu, co se tady děje, ale aspoň získám určitou představu, kdo jsou ti dva. Proč spolu musí bojovat. Proč je jejich zápas věčný a donekonečna se opakující. Boj trvající po celou historii lidstva, boj dobra a zla, ať už představuje cokoliv, ať už s jakýmkoli výsledkem.
Boj, jemuž jenom oni dva dokáží plně porozumět a naprosto chápou jeho rozsah a význam.
Potřebuju jen vědět, jak do toho všeho zapadám já, vražda Anny Trojanské a smrt Nely.
Proč mě sem ten chlapec poslal? Chtěl snad, abych poznal toho druhého, který zabil Annu? A byl to skutečně on? Jenomže, kdo jiný? A Nela? Kdo je zodpovědný za její smrt? Taky ten zelenooký muž?
Oba protivníci stále nepolevují ve smršti myšlenek a slov, ale já už nemám sílu naslouchat. A nemám ani sílu zůstat. Vyhrabu se na nohy a rozeběhnu ke své motorce. Nikdo se mě nepokusí zastavit. Naskočím na svou Hondu a v další vteřině jsem už venku z té odporné ulice. Jedu domů tak rychle, jak jen dokážu, a pokouším se nemyslet na to, co se tam odehrálo. Nemám ponětí, jak tohle všechno zítra vysvětlím Danielovi.
*
Otočím klíčem a vstoupím do potemnělého bytu. V chodbě nahmatám vypínač, abych rozsvítil. Nic se nestane. Preventivně s ním ještě několikrát cvaknu nahoru a dolů a pak to vzdám. Po tmě skopnu boty a pomalu klopýtám do kuchyně. I tam se marně pokouším rozsvítit. Výborně! Nejde proud. Tenhle měsíc už po třetí. Shodím ze sebe bundu a zamířím do obýváku. Tam by mělo být aspoň o trochu více světla, protože okna vedou ven na ulici, kde stojí lampa. Její otravné světlo dokáže proniknout i zataženými závěsy a opravdu. Jakmile vstoupím do obýváku, lampa matně osvětluje pokoj jako každou noc.
V mém oblíbeném křesle někdo sedí a mě se sevře srdce. Během vteřiny však poznám ty oči. Andělská tvář jenom lehce vystupuje z temnoty ozářená nemotorným světlem pouliční lampy. Oči jako dvě zářící hvězdy mě propalují pohledem.
„Proč si odešel?“ zeptá se a já si mezitím opatrně sednu naproti němu na pohovku.
„Proč jsem měl zůstat?“
Jeho ústa zůstanou vážná, jen oči se usmějí. Teprve teď si všimnu jeho dlouhého, koženého kabátu, který leží na zemi vedle křesla. Když ho má na sobě, vypadá starší. Teď z něj je - navzdory jeho nesmrtelným očím - skoro obyčejný kluk v šedém triku a černých džínech.
„Abys mi pomohl,“ promluví konečně.
„Jak bych ti mohl pomoci? Jsem jen člověk.“
„A já ne?“
„Ne. Ani ten druhý není.“
„Co tedy jsme?“
„Já nevím.“
„A co si myslíš?“
„Ty víš, co si myslím. Umíš číst myšlenky.“
„Ne,“ zavrtí hlavou Michael. „Tobě ne.“
Opravdu to neumí nebo mě chce jenom uklidnit? Ten druhý, zelenooký, to uměl. Četl v mé mysli jako v otevřené knize.
„Říkal jsi, že chceš mou pomoc. K čemu ji potřebuješ?“
„Abych ho porazil.“
„Co zmůžu proti němu?“
„Víc než si připouštíš.“
„A co Anna Trojanská? Co s tím má společného?“
„Připletla se do našeho boje. Nemohl jsem ji zachránit.“
„A Nela?“
„Nevím nic o nějaké Nele.“
„Někdo ji zabil dnes v noci. Mohl to být ten druhý?“
„Možná,“ pokývá hlavou chlapec. „Takže mi pomůžeš?“
Vstává z křesla a lehce kráčí směrem ke mně. Stále sedím na pohovce a on se zastaví až těsně přede mnou. Zvednu hlavu, abych mu viděl do obličeje. Znovu jsem schopen vnímat jen ty oči. Nedokážu od nich odtrhnout pohled. Jsou teď tak blízko a třpytí se snad ještě víc než obvykle.
„Ano, chci ti pomoci,“ odpovím konečně. Jak bych ho mohl odmítnout? Jak bych mohl odmítnout tu nádhernou tvář a ty kouzelné oči. „Co ode mě potřebuješ?“
Posadí se na stůl těsně naproti pohovce. Jeho obličej se nakloní ke mně, oči mají stále ten křišťálový lesk, ve kterém se míhá nejasný odraz mé vlastní tváře. Vidím jeho rty, když docela tiše vysloví. „Potřebuji tvoji víru, tvoji mysl, tvoji sílu, tvoji smrtelnost.“
Nenacházím slova, která bych mohl říct. Jeho blízkost mě zbavuje rozvahy a rozumného uvažování. Nepřeji si nic jiného než tu tvář tupě následovat a udělat všechno co si bude přát. I když… Je tu něco, co jsem si přál ještě víc. Hluboko v mé mysli je pohřbená myšlenka - nepřístojná a zapovězená, ale kterou nedokážu dostat z hlavy. Ano, je tu něco, co bych chtěl udělat ze všeho nejvíc. Na co hluboko ve svém srdci myslím pokaždé, když vidím tu tvář. Tvář, která mi nedá spát. Kterou vídám, kdykoli zavřu oči. Tvář, které se ze všeho nejvíc toužím dotknout.
K mému zklamání se však chlapec odtáhne a přistoupí k oknu. Prohlížím si ho, sleduji jeho štíhlou postavu, pružné pohyby a lehké kroky. Světlé vlasy mu padají kolem uší na krk, neposlušné prameny mu občas sklouznou i do obličeje. Dívám se na něj, jak roztahuje závěsy, jak otevírá okno, jak shlíží dolů na ulici. A když na něj teď hledím, vidím jenom chlapce. Žádná nadpozemská bytost, žádný anděl nebo démon, kteří mluví v myšlenkách, žádné nebeské stvoření. Jen chlapec…skoro ještě dítě. Chlapec, který se opírá o parapet okna v mém obýváku, a který žádá můj život.
„Co chceš výměnou za to, že mi pomůžeš?“ Ozve se konečně, aniž by se na mě otočil. Dál hledí ven z okna na pustou ulici, na kterou dopadnou první kapky deště. V dálce se zableskne a temnota kolem se na okamžik změní na žhavý přelud dne.
„Nechci nic.“
„Ne,“ zašeptá a pomalu se otočí. Po temném nebi přejede blesk a pomíjivé světlo ozáří jeho tvář, která teď má zamyšlený výraz. I když na mě znovu upíná své nadpozemské oči, stále v něm vidím jen obyčejného kluka.
„Žádej cokoliv. Protože až přijde čas, budu já žádat všechno od tebe.“
„Ne, já nechci nic,“ trvám na svém, protože to jediné po čem toužím, se žádat neodvážím.
„Jak chceš,“ pokrčí Michael rameny a já si uvědomím, že bouřka se mezitím přesunula nad město. Hromy se ozývají čím dál častěji, čím dál blíž. Blesky křižují oblohu a ozařují pokoj jeden za druhým.
„Pokud nic nechceš, pak tedy budu žádat já,“ pronese za dunění hromů a na chvíli obrátí pohled ven na ulici. Tam se strhl prudký déšť, který proniká otevřeným oknem i do pokoje a zmáčí Michaela. Ale ten nevnímá provazce deště, které mu namáčí oblečení i vlasy, nevnímá ani vodu, která teče po zdi a prosakuje na koberec.
Nechá okno, kterým na podlahu a závěsy dál proudí přívaly deště, otevřené a několika kroky se přemístí zpět ke křeslu a uvelebí se v něm. Venku zuří bouře, kterou jsem už dlouho nezažil. Rachot a dunění hromů je skoro ohlušující. Tabule skla v oknech se třesou. Blesky projíždějí oblohou jeden přes druhý, na zlomky vteřin protrhávají temnotu.
Vstanu a zamířím k oknu, abych ho zavřel. Michael mlčí. Sedí schoulený v křesle a okouzleně naslouchá zvukům bouře. Zabouchnu okno a vytáhnu ze skříně deku, kterou pak podám Michaelovi. Chvíli se na mě dívá skoro nechápavě, ale pak si tu deku vezme. Přehodí si ji přes ramena, zavře oči a dál naslouchá bouři. Na tváři se mu objeví krátký úsměv a já si všimnu, že bouře se ještě více přiblížila. Dunění se stupňuje až není slyšet nic jiného. Neustává ani na okamžik. Jeden ohlušující hrom střídá druhý.
Michael otevře oči a zadívá se přímo na mě. Stojím u okna a sleduji běsnění venku.
„Pojď sem,“ vyzve mně, a já na okamžik zaváhám. „Prosím,“ dodá, když vidí, že se nehýbám.
Udělám těch několik kroků ke křeslu. Oslnivé záblesky křižující se v horečném chaosu tam venku ozařují pokoj téměř v pravidelném sledu. Sednu si na zem naproti němu a tázavě se na něj zadívám.
„Co chceš?“
„Buď u mě,“ jeho nebeské oči se lesknou, v andělské tváři se zračí podivný výraz, „Mám strach…“
„Z bouřky?“ zeptám se, i když vím, jak je to hloupé. Jak by se on - nesmrtelná bytost přežívající po celou věčnost - mohl bát něčeho tak nicotného jako je bouřka.
„Ne,“ zavrtí hlavou a nebesky se usměje. „Já miluji bouřku.“
„Čeho se tedy bojíš?“
Nakloní svou tvář k mé a zašeptá. „Bojím se, že od tebe žádám příliš mnoho.“
Vteřinu uvažuju, co tím myslí, když v tom zvedne svou ruku ještě vlhkou od deště a dotkne se mé tváře. Pak už ucítím jeho ústa na svých. Je to však jen okamžik. Jen letmý dotek jeho rtů, které se hned zase vzdálí.
Podívám se na něj - šokován i fascinován tím co udělal - a hledám v jeho očích odpověď. Usmívá se. Spokojeně a trochu potměšile. Sleduje, co udělám. Nechává mně, ať sám rozhodnu, co bude dál. Ať se poperu s myšlenkami, které jsem ještě před několika minutami považoval za nepřípustné. Nechá mě napospas mé touze, která se jistě musí zrcadlit i v mých očích, a čeká, jestli jí podlehnu.
A já neodolám. Nakloním se až k němu a políbím ho. Ne tak krátce a jemně jako on mně. Ne. Dám do toho polibku všechnu svou zapovězenou vášeň.
Mělo to trvat jen krátce, ale najednou si nedokážu představit, že se naše rty někdy rozdělí. Jako by byly stvořeny jen pro tento okamžik, pro tuto chvíli, pro tohle objetí, pro tenhle jediný prokletý polibek.
Líbáme se dál, hladově, vášnivě a já pomalu ztrácím pojem o skutečnosti. Připadá mi, že je to jen sen, ze kterého se musím probudit. Který je příliš krásný na to, aby trval třeba jen o vteřinu déle.
Beru Michaela za ramena a aniž by se naše rty rozpojily, stáhnu ho k sobě dolů na zem. Deka z jeho ramen sklouzne, když ho pozvolna pokládám na koberec. Stále slyším sílící bouři, která je jakousi ozvěnou mých vlastních pocitů. Vzdáleně si uvědomuji údery blesků, světelnou smršť za okny i dunění prudkého lijáků.
Ucítím Michaelovy ruce, které mi sklouznou z krku, jak bloudí po mém těle. Nikdy jsem si nepředstavoval, že to dojde až tak daleko, ale teď už nemohu udělat krok zpět. A i kdybych mohl, já nechci.
Naše rty se konečně rozpojí, ale jenom na několik okamžiků, abych si mohl stáhnout triko přes hlavu. Sleduji, jak Michael následuje mého příkladu. Poté se naše rty do sebe se stejnou vášní znovu zaklíní, jazyky se setkají bloudíce v ústech toho druhého. Nedočkavě si navzájem pomáháme zbavovat se svršků. Nenasytně se dotýkám toho dokonalého těla. Nemohu se ho nabažit. A ani v Michaelově chování není stopa po jakékoli zdrženlivosti, obavě nebo váhání, které bych býval čekal vzhledem k jeho věku - tedy aspoň tomu zjevnému - a našemu prapodivnému vztahu. Ale on se mě dotýká se stejnou jistotou a vášní jako já jeho. Nikdy bych si nepomyslel, že to takhle dopadne. Nikdy bych neměl tu drzost a smělost udělat něco takového, kdyby on nezačal. Kdyby on nechtěl to, co já si neměl odvahu ani připustit. Teprve později mě napadlo přemýšlet nad tím, co ho k tomu vedlo, a čím za tuhle malou, sladkou špinavost zaplatím já.
