Za celou noc nejsem téměř schopný usnout, podivné myšlenky mi ani na okamžik nedopřejí oddechu a pronásledují mě i v těch prchavých chvílích, kdy konečně upadnu do spánku. Přemýšlím nad svým dosavadním životem, nad svými skutky a činy. Uvažuji, jak jsem se dostal až sem, k tomuhle bodu v mém životě, kdy vedle mě v posteli klidně spí chlapec, kterému nemůže být víc než patnáct.

Sleduji, jak tiše spí, prohlížím si jeho klidnou tvář. Musí být alespoň o deset let mladší…možná o víc. Je to děsivé. Vypadá skoro jako dítě, ale já vím, že jeho mysl je daleko starší. On není člověk. A mé oči mě marně přesvědčují o opaku.

Není člověk.

Co ode mě asi bude žádat? K čemu jsem se to zavázal? K čemu jsem se upsal? A proč? Kvůli jeho očím, které se nedají odmítnout. Pro jeho tvář, na kterou bych se vydržel dívat věky. Pro jeho nádherné, dokonalé tělo, které mi v noci odevzdal.

Nedokážu od něj odtrhnout pohled. Opatrně natáhnu ruku a lehce ho pohladím po čele. Otevře oči, podívá se na mě a spokojeně se usměje.

„Jsi pořád tady,“ pronese a dotkne se moji tváře.

„A kde bych měl být?“ podivím se jeho otázce.

Prstem ukáže na hodiny, které visí na protější zdi. Je půl desáté a já se teprve teď plně vracím do reality. Po včerejších událostech se nedokážu zabývat ničím jiným, ale teď si uvědomím, že jsem měl být už hodinu a půl v práci. Jenomže k čemu? Já svého vraha našel. Ale zastavit ho nesvedu. Ne sám.

„Myslím, že případ je vyřešen. Teď jen musíme najít a zneškodnit vraha. Ty ho musíš zastavit.“

„S tvoji pomocí,“ usměje se na mě Michael sladce.

„Co chceš dělat?“

„Všechno ti vysvětlím, až přijde čas,“ natáhne se a vezme mou dlaň do své. „Musíme počkat na vhodnou dobu.“

„Kdy nastane vhodná doba?“ zeptám se a sleduji, jak si pohrává s mou rukou.

„Brzy. Ale zatím budeme čekat.“

„Zůstaneš tady?“ vyhrknu otázku, která mě celou dobu nejvíc tíží.

„Jistě,“ přikývne a jeho nebesky modré oči se na mě zadívají. „Kam bych měl chodit?“

Nevím proč, ale čekal jsem, že ode mě odejde a vypaří se stejně zázračně, jako se v noci objevil. Když teď říká, že zůstane, skoro nevěřím, že to myslí vážně.

„Nebo chceš, abych odešel?“ zeptá se s nevinným pohledem na tváři.

„Ne!“ vykřiknu okamžitě a sleduji, jak se zasměje. „Ne,“ zopakuji potichu. „Ty přece víš, že chci, abys zůstal.“

Pomalu se ke mně přiblíží. Přejede mi dlaní po tváři až dolu k bradě a prsty se jemně dotkne mých rtů. Pozoruji jeho počínání a nemohu se nabažit pohledu na jeho tvář, která je teď pouze několik centimetrů od té mojí. Skloním se k němu, abych ho políbil, ale on se s úsměvem odtáhne. Místo toho zvedne mou ruku, kterou stále ještě svírá, ke svým rtům. Pomalu a s přehnanou pečlivostí bere do úst jeden z mých prstů za druhým. Celou dobu se jeho čarokrásné oči vpíjejí do mých a já nevím, co mě vyvádí z míry víc, jestli můj prst v jeho vlhkých ústech nebo pohled těch nadpozemských očí.

Jako z jiného světa ke mně dolehne vřískavý zvuk zvonku u dveří. Chvíli mi trvá, než se proberu z opojení a uvědomím si, co to znamená. S lítostí sleduji, jak Michael propustí mou ruku ze svého sevření, abych mohl jít otevřít.

Vyhrabu se z postele a za neustálého vřeštění zvonku hledám svoje kalhoty. Najdu je až v obýváku a v rychlosti si je natahuji. Když konečně otevřu, za dveřmi stojí Daniel. Čekal jsem, kdy se ukáže.

„Dane, já vím, že jsem už měl být…“ V rychlosti vymýšlím výmluvu.

„Obleč se Tomáši,“ řekne Dan a na tónu jeho hlasu mi něco nesedí. „Musíš se mnou na stanici.“

„Stalo se něco?“

„Dneska ráno jsme objevili další tělo.“

„Kdo to je?“ dostanu ze sebe teprve po nějaké chvíli, kdy si plně uvědomím, co to znamená.

„Ten barman z klubu. Martin Stein.“

„Pane bože,“ vydechnu šokovaně a musím se opřít o dveře. „Jak se to stalo?“

„To bys mi měl říct ty. Oběť byla zastřelena stejnou pistolí jako Nela. A je to stejný typ pistole jako máš ty.“

Několik vteřin mi trvá, než dokáži vstřebat to, co mi řekl. „Cože?!“ vyhrknu. „Myslíš, že jsem to byl já?!!“

„Prosím tě, Tome, nedělej mi to ještě těžší. Musím tě přivést k výslechu a tvá zbraň bude poslána na prozkoumání. Určitě zjistí, že to není vražedná zbraň, jde jenom o preventivní opatření. Taky se mi to nezdá. Jenomže někteří lidé od nás si myslí, že na tom může něco být, protože si s Nelou tu noc byl.“

„A včera večer tady byl i Stein,“ přiznám odevzdaně

Dan se na mě překvapeně zadívá. Pak unaveně zavrtí hlavou. „Jsi v pěkným průšvihu, Tome.“

„Já o těch vraždách nic nevím, musíš mi věřit.“

„Tome, já chci věřit, že jsi v tom nevině, ale musíš mi dát nějaké vysvětlení. Byl jsi s Nelou tu noc, co jí zavraždili. A teď tohle s tím klukem. Nedáváš mi na vybranou. Obleč se. Musíš se mnou. A doufám, že máš pro to všechno dobré vysvětlení.“

Přivřu dveře a beze slova zamířím zpět do obýváku, abych se oblékl. Tam zahlédnu Michaela. Stojí u okna opřený o parapet pořád ještě nahý a dívá se na mě.

„Odcházíš?“

„Musím. Stala se další vražda. Myslí si, že jsem to udělal já.“ Z podlahy sbírám zbytek svých svršků.

„Co jim řekneš?“

„Co můžu říct? Neudělal jsem to. Musel to být ten druhý. Ten, co zabil Trojanskou.“

„Možná,“ pokývá hlavou Michael.

„Musím jít,“ prohodím směrem k němu a pocítím trpkou lítost nad tím, že ho musím opustit.

Neodpoví, jen se na mě dívá a mlčí. Ve tváři zvláštní výraz, jeho oči přejíždějí po mém obličeji a já v nich čtu znepokojení. Odvrátím od něj pohled a zamířím ven ke dveřím, kde na mě čeká Dan. To, abych se na něj ještě jednou neotočil, mě stojí víc přemáhání, než jsem si ochoten připustit.

*

Už několik hodin jsem zavřený v kanceláři a čekám na výsledky. Mám všeho po krk. Místo, aby hledali skutečného vraha, mě tady drží jako nějakého kriminálníka. Pokoušel jsem se Danovi vysvětlit mou teorii o tom zelenookém muži z baru, který je patrně ten zabiják, ale nevěnoval mi pozornost. Byl z analýzy mé pistole nervóznější než já. Samozřejmě jsem ani na okamžik nezapochyboval, že výsledek balistické zkoušky bude negativní.

Do kanceláře konečně vstoupí Dan a v ruce nese nějaká lejstra. Podívá se na mě a z jeho pohledu mi přejede mráz po zádech.

„Máme už výsledky,“ řekne pohřebním hlasem a já ztuhnu, protože začínám chápat, že to nejsou dobré zprávy.

„Co zjistili?“ odhodlám se zeptat.

„Tome, tvá pistole byla zbraň, která zabila Nelu a Martina Steina,“ oznámí mi a uhne pohledem. „Musím tě zadržet pro podezření z dvojnásobné vraždy.“

„Ale…to přece není možný,“ vypravím ze sebe. Ničemu nerozumím. „Já to neudělal! Možná někdo použil mou pistoli, ale Danieli, snad mě znáš a víš, že bych to neudělal!“

„Tome, dělám, co můžu, abych tě z toho dostal, ale důkazy...“

„Ale vždyť já přece neměl žádný důvod, abych zabil Nelu nebo toho barmana. Skoro jsem je neznal,“ přeruším ho ostře.

„Zítra přijede vyšetřovatel, kterému byl přidělen tvůj případ, a vyslechne tě. Zavolej si právníka nebo ti nějakého seženu já.“

„Nestojím o právníka!“ utrhnu se na něj rozčíleně. „Jsem nevinný!! Rozumíš? Někdo to na mě ušil!“

„Na zbrani byly jenom tvoje otisky.“

„Vrah mohl mít rukavice.“

„Možná,“ připustí Daniel opatrně, ale vidím na něm, že už mi nevěří.

„Ty si vážně myslíš, že bych byl schopen někoho chladnokrevně zabít?“

„Já nevím, Tomáši,“ Dan se na mě už ani nepodívá a já si uvědomím, že jsem v tom až po uši.

*

Pochoduji neklidně po prázdné cele sem a tam a přemýšlím, jak z toho ven. Čím dál tím víc si uvědomuji, že není cesty odtud. Vůbec tomu nerozumím. Kdo to mohl udělat? Možná to opravdu byl ten zelenooký muž a shodil to na mě, aby mě odstranil z cesty. Ale proč by to dělal tak složitě? Proč by mě jednoduše nezabil jako Annu a ostatní? Ne, nedává to smysl.

Asi nemá cenu nad tím uvažovat. Hlavní je ho najít a zastavit. Jen to by mě mohlo očistit.  Zastavit ho však dokáže pouze Michael a ten je teď bůhví kde. Zůstal v mém bytě i po té, co jsem se celý den neukázal? Možná ho napadne mě jít hledat. Možná mi pomůže ven.

V cele se během hodiny sešeřilo, jak slunce mizelo za obzorem, ale já si toho sotva všiml. Bezvýchodná situace! Co když mi nikdo neuvěří? Co když mě skutečně obviní ze dvou vražd? Co když půjdu na zbytek života do vězení?   

Tome?

Myšlenka ostrá jako nůž mi pronikne do mysli. Zachvěji se radostí a nadějí. Je tady. Přišel. Je to Michael! Nebo ne…?

Tomáši?

Kdo jsi? Zeptám se v myšlenkách a má radost se vypaří, když si pomalu začínám uvědomovat, že tohle není můj modrooký anděl. Tohle byl ten druhý. Nepřítel.

Nejsem tvůj nepřítel. Tvůj ne.

Ale Michaelův…

Michael? Tak si říká?

Proč si tady? Přišel si mě zabít? Nestačí ti, že jsem kvůli tobě obviněný z vraždy?

Není moje vina, že jsi tady. A já nezabíjím.

A co Anna Trojanská, Nela a teď ten barman?

Proč sis tak jistý, že jsem Annu zabil já?

Kdo jiný?

Kdybych to nebyl já, kdo zbývá?

„Michael?!“ Ani si neuvědomím, že jsem to řekl nahlas.

Proč mu tak důvěřuješ? On není tím, za co se vydává.

Nevěřím ti!!

Já vím, že ne. Jsi mu příliš oddán. Ale já tě přišel jen varovat. Michael není žádný anděl. Je to démon! Démon, který pozvolna stravuje tvou duši a ty to ani nevidíš. Říká ti jen to, co chceš slyšet, využívá tě. Chce, abys mu pomohl mě porazit. A až tě nebude potřebovat, zbaví se tě. Uvidíš. Dojde na má slova a …

DOST!! DOST!! Vyšlu proti němu myšlenku tak silně, jak jen dokážu. Už nechci nic slyšet. Nevěřím ti. Chceš mě jen zmást!!

Chci…

ODEJDI!! ZMIZ Z MÉ HLAVY!!!

Přemýšlej o tom…

ZMIZ!!

A je ticho. Má hlava už zase patří pouze mým myšlenkám. A ty teď v ní víří nebezpečnou rychlostí. Nejde mi z mysli, co říkal ten druhý. Nevěřím mu, samozřejmě. Ani slovo mu nevěřím. A i ty malé pochybnosti, které ve mně hlodají, okamžitě zažene vzpomínka na ty kouzelné modré oči. Ne, to není možné. Michael by nebyl schopen ničeho zlého.

V místnosti se už skoro setmělo. Mohl bych rozsvítit, ale k čemu? Co bych asi tak viděl? Pustou prázdnotu těch holých vězeňských stěn? Sednu si na postel a zírám do tmy. A všude z té temnoty na mě vykukují ty dvě andělské oči a já už dávno zapomněl na slova toho druhého, která ve mně nedokázaly zlomit mou neochvějnou víru v toho chlapce.

Cela se zatím naprosto ponořila do tmy. Nedokážu odhadnout kolik může být tak hodin, ale ani mě to moc nezajímá. Jsem zmatený, nějak jsem v tom všem přestal vidět smysl. Ani ne před třemi dny jsem si přál zemřít. To jsem ještě neznal Michaela. Nebyl jsem až po krk zapleten v tomhle šíleném chaosu, který nedával smysl. Teď už zemřít nechci. Naopak. Chci žít. Chci pochopit podstatu a smysl toho všeho. A nejvíc ze všeho chci být s Michaelem. Nelíbí se mi vědomí, že jsem na něm čím dál tím víc závislý. Hluboko v mé mysli se vynoří myšlenka, která mě nepřestává děsit. On odejde. Vím to. Dřív nebo později odejde. Ať už vyhraje on nebo ten druhý, nakonec to budu stejně já, kdo zaplatí nejvíc.

*

Usnul jsem. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když otevřu oči, kolem je pořád ta samá tma. V tom ucítím něčí prsty na své tváři. Okamžitě se posadím na posteli a rozhlédnu se. Nejasná postava, kterou ve tmě nedokážu rozeznat, stojí těsně vedle. Dva modré odlesky očí proběhnou temnotou. Ty oči…ty bych dokázal poznat kdekoli.

„Michaeli?“

„Musíš odtud pryč.“

„Jak?“

„Všechny dveře jsou otevřené, stráže spí. Běž. Setkáme se venku.“

„Jak si…?“

„Až venku. Nemáme čas,“ zašeptá a já vnímám lehký dotek jeho rtů na tváři. „Pospíchej.“

Než se stačím otočit, je pryč. A já už na nic nečekám a plížím se pryč. Michael měl pravdu. Cesta ven je hračka. Když spěchám prázdnými chodbami, napadá mě, jestli tím útěkem jen nepotvrdím svou vinu. Je mi to jedno. Musím jít. Musím za ním.

Proběhnu potemnělým dvorem a prosmýknu se kolem plotu ven na opuštěnou ulici. Je krásná, vlahá noc pozdního léta. Hvězdy jasně září a já v jejich matném světle hledám Michaela. Ale ulice se zdá pustá a nikde nikdo. Nemůžu tady přešlapovat věky, možná mě už hledají. Musím pryč. Do bytu se vrátit nemohu, protože to bude první místo, kde mě budou hledat, až zjistí, že nejsem v cele. Vydám se nazdařbůh nahoru ulicí. Srdce mi poskočí radostí, když zahlédnu Michaela, jak se opírá o zeď jednoho z domů. Zrychlím a zamířím k němu.

„Kam teď? Domů se vrátit nemůžu.“

„Pojď za mnou. Znám jedno místo, kde můžeme zůstat.“

Otočí se a vyrazí dolů ulicí. Mlčky ho následuji. Nemám ponětí, co plánuje, ale netrápí mě to. Dokud mohu jít za ním, je všechno v pořádku. Následoval bych ho kamkoliv. Prošel bych peklem, kdyby to znamenalo zůstat s ním. Děsí mě to. Něco hluboko uvnitř mojí duše křičí, abych se probral, abych otevřel oči a pochopil realitu. Je to hlas mé soudnosti a zdravého rozumu. Hlas mých pochybností. Ale ten slábne s každým pohledem na mého mladého průvodce. Já přece vím, co riskuji. Vím, že když zůstanu s ním, musím za to zaplatit. Musím mu odevzdat všechno, co mám. Ale jsem na to připravený. Složil bych mu k nohám svůj život, zatratil bych svou duši…stačilo by jediné slovo.

Procházíme ztichlým městem, vyhýbáme se hlavním ulicím. Celou dobu nepotkáme živou duši. Směřujeme k periférii města. Michael jde mlčky vedle mě, zdá se, že myšlenkami bloudí daleko odtud. Neruším ho tím, že bych na něm vyzvídal cíl naší cesty. 

„Tady,“ ukáže na jeden opuštěný, oprýskaný dům.

Projde vyvrácenými vchodovými dveřmi dovnitř a pomalu stoupá nahoru. Následuji ho. Zastaví se až úplně nahoře před napůl shnilými dveřmi do podkroví. Na okamžik zaváhá, ale pak do nich kopne. Cesta je volná. Ocitneme se v podkrovním dvoupokojovém bytě. Vypadá docela zachovale. Alespoň ve srovnání se zbytkem domu. Je tam zaprášená postel s několika zatuchlými dekami, stůl, rozbité židle, pár dřevěných polic prožraných od červotočů. Střešní okna vypadají slušně až na jedno, které je vymlácené. Uprostřed pokoje stojí cihlový, začouzený krb.

„Tak se tady zatím zabydli,“ řekne a zamíří zpátky ke schodům. „Já teď musím něco zařídit.“

„Odcházíš?“

„Vrátím se pro tebe.“

„Kam jdeš?!“ zavolám za ním. Nelíbí se mi, že jde pryč. Pokaždé když odchází, zmocní se mě neodbytný pocit, že je to naposledy, co ho vidím.

„To není tvá věc,“ odsekne. Strohost v jeho hlase mě zaskočí. Nehodí se k jeho nebeské tváři a očím. Ale on se u dveří otočí, smířlivě se usměje a podívá se na mě tím svým andělským pohledem.  

„Vrátím se brzy, slibuji.“

*

Mezitím se snažím trochu vylepšit svůj nucený příbytek. Zakryji kusem deky rozbité okno a trochu přerovnám zbytky polorozpadlého nábytku v pokoji. Sundám z postele staré povlečení a hodím na matrace několik dek, které vypadají zachovaleji než napůl shnilé prostěradlo. Nakonec se vrhnu do odklízení kusů omítky a prachu z dřevěné podlahy. Příliš mi to nejde a za pár minut je kolem tolik zvířeného prachu, že otevřu všechna okna a doufám, že se neudusím.

Z nudy mě napadne, že bych mohl rozdělat oheň ve starém krbu. Je docela zima a topení v téhle zřícenině samozřejmě nefunguje. Dám se tedy do prohledávání domu, abych našel co nejvíc dřeva na podpal. Není to lehké, protože jenom v několika bytech (včetně toho našeho podkrovního) ještě funguje elektřina a ve zbylých místnostech je tma a není možné něco najít. Kdybych tak měl aspoň baterku, jenomže nic tu není a při mžouravém světle mobilu se mi ten napůl rozpadlý barák prozkoumávat nechce.

I tak se mi podaří nashromáždit dostatek dřeva, abych mohl rozdělat. Zbytky rozpadlého nábytku, odpadlé rámy ode dveří, všechno skončí v krbu. Oheň se rozhoří, a když zhasnu i to jediné ubohé světlo v pokoji, mihotavá záře plamenů se rozlije po místnosti a příšeří skryje oprýskané zdi a zaprášenou podlahu.

Přitáhnu si ke krbu jednu deku a uvelebím se na ni. Pohled do žhavých plamenů mě pomalu uspává. Jsem k smrti unavený, ale snažím se s tím bojovat. Chci počkat, až přijde Michael. Snad se vrátí brzy, jak sliboval. Jenomže minuty ubíhají, mění se v hodiny, a Michael nikde. Oči oslepené blikajícím ohněm se mi samy zavírají.

Když se vzbudím, je jasný den. Plameny v krbu dávno vyhasly a líné sluneční paprsky pomalu pronikají oknem do mého příbytku. Michael tu není. Spolknu trpkou porci zklamání a pokouším se zaměstnat své myšlenky něčím jiným. Protáhnu se a rozhlížím se po místnosti. Na zchátralém stole stojí dvě papírové tašky, které tam ještě ráno nebyly. Je v nich jídlo a nějaké další drobnosti. Srdce se mi skoro zastaví, když si uvědomím, co to znamená. Michael tady v noci byl! Vrátil se, když jsem spal a přinesl mi jídlo. A zase odešel. Mrzí mě, že jsem ho minul. Kdybych tak neusnul. Proberu podrobně obě tašky, jestli tam nenechal nějaký vzkaz, ale není tam nic. Jen těžko překousnu zklamání.

Nechce se mi zůstávat v tomhle zchátralém domě další den, ale ukázat se na ulicích by asi nebylo chytré. Dan a ostatní po mě už určitě pátrají. Možná jsem neměl utíkat. Daniel by mě z toho dostal i tak. A teď to vypadá, že s tou vraždou mám snad opravdu něco společného. Jenomže co jsem měl dělat, když pro mě přišel Michael? Musel jsem přece jít za ním. V duchu se skoro děsím nad svými myšlenkami. Musel jsem jít za ním… Takhle to přece nejde. Vím to, ale nemám sílu to změnit. Vždy půjdu tam, kam on. Musí to tak být.

Nedělej nic, co nechceš.

Už zase! Stejně jako ve vězení i tady se vetřel do mých myšlenek. Nesnášel jsem ten nadpřirozený způsob rozhovoru. Strašně mě vyváděl z míry. A nesnášel jsem i jeho… Je to nepřítel, můj a Michaelův.

„Můžeme mluvit i takhle.“

Prudce se otočím po hlase. Stojí tam a upíná na mě své zelené oči. Ale ani ty mě nedokáží připravit o rozvahu. Teď už ne. Mám Michaela a jakkoli mi ten záhadný cizinec mohl imponovat v minulosti, teď se mnou jeho nadpřirozená krása nic nedělá.

„Zmiz!“ zasyčím nenávistně.

„Chci si s tebou promluvit.“

„Ale já nechci mluvit s tebou.“ Možná bych z něj měl mít strach, ale já se nebojím. Cítím jen vztek, protože nejsem dost silný, abych ho zastavil. Protože ho musím poslouchat. Kde je Michael? Měl by být tady a společně bychom ho porazili.

„Nemáš pravdu. Ani s tvojí pomocí mě Michael nebo jak si říká, nedokáže porazit. On nemůže vyhrát.“

Nesnášel jsem, jak mi četl myšlenky. Nemohl jsem na nic ani pomyslet, aby o tom hned nevěděl. „Ne! To ty nemůžeš vyhrát. On je…“

„Démon,“ doplní a já mám chuť mu skočit po krku. Jsem vzteky bez sebe. Chci, aby zmizel nebo aby se objevil Michael a skončil to s ním. Teď a tady.

„ZMIZ!“

„Otevři oči, Tome. Vím, že tě už získal, ale aspoň mě nech domluvit.“

„Ne! Nezajímají mě tvoje lži!“

Zadívá se na mě skoro ukřivděně a opatrně přistoupí o několik kroků blíž. Chci uhnout, ale nohy mě neposlouchají. Stojím jako zařezaný a bez dechu sleduji jeho ruku, která se natáhne k mé tváři a opatrně se jí dotkne. Nemohu popřít, že i on je nádherný, i když úplně jiný než Michael. Je rozhodně starší než on, může mu být tak nějak jako mě, černé, lehce zvlněné vlasy mu lemují dokonale symetrický obličej s ostrými lícními kostmi a ty smaragdové oči jsou skoro stejně tak krásné jako ty Michaelovi.

„Tomáši, poslouchej, prosím,“ jeho prsty stále lehce přejíždějí po mojí tváři. „To Michael zabil Annu. Chtěl, aby mu pomohla, protože s její pomocí by zvítězil. Ona byla klíč. Jenomže když zjistil, že jsem se k ní dostal první, zabil ji. A teď si našel náhradu. Tebe. Jsi v nebezpečí. Nesmíš mu pomáhat.“

„Měl bych pomáhat tobě?“ Nevím, proč se s ním vůbec bavím. Ale i on má kolem sebe zvláštní auru, která mě nutí k respektu a pokoře. Když se na něj teď dívám, nedokážu si představit, že by on někoho zabil. Ovšem stejně nemyslitelná je i možnost, že by to udělal Michael. Do čeho jsem se to proboha zapletl?

„Nežádám tě o pomoc. Snažím se tě zachránit. Jestli zůstaneš s Ním, nakonec se tě zbaví. Až tě nebude potřebovat, odsoudí tě k smrti. Odejdi od něj. Nepomáhej mu. Pojď se mnou a já tě před ním ochráním.“

„Annu si ochránit nedokázal,“ namítnu potichu, přestože mu nevěřím. To, co říká, nemůže být pravda. Nikdy bych s ním nešel, nikdy bych neopustil Michaela.

„Máš pravdu, nedokázal,“ zachmuří se a odtáhne se ode mne. „Podcenil jsem ho. Nečekal jsem, že by se obrátil proti ní. On Annu potřeboval A teď si místo ní vybral tebe. Nerozumím mu.“

Snažím si přebrat to, co říká. Zní to tak přesvědčivě. V tu chvíli ucítím, jak se snaží dostat do mé mysli. Vnímám cizí pohyb, který bloudí mými myšlenkami. Chci se vzepřít té síle, ale než to udělám, sama se vytratí.

„Kdyby si vybral nějakého jiného vězně, vraha, psychopata bez slitování,“ pokračuje zamyšleně ve svém monologu. „Ale On si vybral tebe,“ zabodne svůj pohled do mých očí. „V tvých myšlenkách nevidím ani stopu po nečestnosti nebo špatnosti. Jsi nevinný. Ty mu přece nemůžeš pomoci.“

Už ho nechci poslouchat. Nelíbí se mi, jak mluví o Michaelovi. Proč mě nenechá na pokoji? Vyhodil bych ho odsud, kdybych k tomu našel odhodlání.

„Nemáš ani ponětí, o co tu jde.“

V tom jediném má pravdu. „Tak mi to řekni. O co jde?“

„O vítězství.“

„O vítězství? Takže pro vás je to jen hra, nezáleží na těch lidech, co zemřeli.“

„My  lidi nezabíjíme, lidé se zabíjejí sami. My je můžeme jen postrčit.“

V duchu se ušklíbnu. Sám se zapletl do svých lží.  „Ale tvrdíš, že Michael Annu zabil.“

„Zlo má vždycky výhodu. Nemusí bojovat čestně. A pravidla se dají obejít.“

Z toho co mi tady říká, jsem čím dál tím víc zmatený. Nerozumím jim. Ani jednomu z nich. Jediné, co chápu je, že si musím vybrat stranu.

„Jsi nepřítel Michaela. A já jsem Michaelův spojenec. Neměl bych se s tebou vůbec bavit. Chceš mě jen zmást. Celé je to hra a vy se tady hádáte o to, kdo bude mít na své straně tu poslední kartu, která může zvrátit vývoj celé partie.“

„Ano, je to hra,“ souhlasí a znovu se ke mně přiblíží. Ty smaragdové oči se vpíjí do těch mých a já nevím, co mám dělat. Ničemu…ničemu nerozumím. „Proč mu vůbec pomáháš?“

„Protože…“ zarazím se. Mohl bych mu říct, že mi jde o spravedlnost, o to najít vraha Anny Trojanské, ale sám vím, že už to dávno není pravda.

„Protože ho miluješ?“ doplní a stále se na mě upřeně dívá. Ty oči mi vidí až do duše a já nedokážu lhát. 

„Ano,“ zašeptám potichu.

Chápu, pak tě nepřesvědčím, ale jsi bystrý. Třeba to sám pochopíš, než přijde konec.

Poslední větu už nevysloví nahlas. Vtiskne se mi do mozku silou rozžhaveného drátu. Zavřu oči a snažím se vzdorovat té protivné myšlence. Pořád tomu odmítám uvěřit. Michael přece není ten špatný, to by nedávalo smysl. Stín pochybností se však usadil v mé mysli a já ho nedokážu zahnat. Kdyby tady tak byl Michael.

Musím jít.

Když otevřu oči a rozhlédnu se po bytě, je už pryč. Přesto ještě vnímám jeho slova, která se objevují v mé mysli.

Přemýšlej! Jestli se rozhodneš Michaelovi nepomáhat, stačí, když mě zavoláš a já tě před ním ochráním.

*

Odešel a já po celý zbytek dne přemýšlím o tom, co mi říkal. Byl velice přesvědčivý a skoro bych i věřil, že mluvil pravdu. Věřil bych mu, kdyby se mě nesnažil přesvědčit o věci, které jsem prostě uvěřit nemohl. Nešlo to. I kdybych se snažil sebevíc, prostě to nešlo. Nikdy nezradím Michaela. Patříme k sobě. Je nemyslitelné, že bych ho opustil. Nepřežil bych to pomyšlení, že od něj odcházím.

Den ubíhá a pomalu se stmívá. Michael mi chybí. Doufám, že v noci přijde. Podvědomě cítím, že noc je jeho živel. Vždycky se zničehonic vynoří z temnoty, nejčastěji chodí v noci. Snad i dnešní noci se zázračně objeví a já znovu spatřím jeho nádhernou tvář a ty nebeské oči. Jenomže noc přicházela, hodiny ubíhaly a on nikde. Tolik se upínám k myšlence, že dnešní noci přijde, že bych nedokázal překousnout zklamání, kdyby se neobjevil. A jak noc postupuje moje naděje, že spatřím svého malého anděla, se zmenšuje. Znovu jsem rozdělal oheň v krbu, abych se aspoň na chvíli zaměstnal něčím jiným než myšlenkami na to, co udělám, když Michael nepřijde. Stejně jako minulé noci i teď ležím po tmě natažený na dece před blikajícím krbem a bezmyšlenkovitě upínám pohled do plamenů. A Michael stále nepřichází. Nechci usnout, abych ho zase nepromeškal. Jsem připraven bdít klidně až do rána. Ale za další hodinu marného čekání to pomalu začínám vzdávat. Mé odhodlání zůstat celou noc vzhůru zakolísá. Jsem unavený, ale hlavně se už nechci týrat marným čekáním.  

Odmítám strávit další noc na tvrdé zemi před krbem a tak se přestěhuji na postel, která stojí v rohu. Není to nic moc, ale lepší než zůstat na dřevěné podlaze. Zklamání z toho, že Michael zase nepřišel, se snažím rychle zahnat neklidným spánkem, do kterého se během několika minut ponořím.

*

Zdá se mi o nebeských očích, o andělské tváři a rudých rtech. Zdá se mi o bytosti nevýslovné krásy. Zdá se mi o vášnivém objetí, o pronikavém laskaní, o nádherném hříchu. Vím, že je to jen sladký sen a přeji si, abych se nikdy neprobudil. Nebo abych otevřel oči a zjistil, že se ten sen stal skutečností. 

Z překrásného snění mě vytrhne letmý dotek na mých nahých zádech. Otevřu oči, které dokáží jen částečně proniknout okolní temnotou, a pocítím hluboké rozčarování nad ztrátou toho úžasného snu. Aspoň v prvních chvílím. Protože po pár vteřinách pochopím, že už nejsem sám. A můj sen se skutečně změnil v realitu. Obrátím hlavu a zadívám se na temnou siluetu postavy, která leží vedle mě, a lehce přejíždí svými prsty po mých zádech…opatrně obratel po obratli.

„Michaeli?“

„Jsem u tebe,“ zašeptá a mně se zatají dech nevýslovnou radostí. Je tady! Vrátil se! Na ničem jiném nezáleží. Stačí jediný jeho dotek, jeho slovo, a já zapomínám na všechno, co se mi pokoušel navykládat ten druhý.

Ve tmě nejsem schopen rozeznat tahy v jeho tváři, ale ty oči vidím jasně. Ty nedokáže překrýt žádný stín. Natáhnu ruku a dotknu se Michaelových rtů. Prsty přejíždím po jeho tváři až dolů ke krku. Přitáhnu si ho k sobě a nedočkavě líbám ty rty, stejné jako jsem viděl ve snu. V temnotě jen mlhavě rozeznávám obrysy jeho těla, ale mé ruce netápají ani vteřinu. Je nahý. Musel se svléknout ještě dřív, než vklouzl ke mně do postele a já cítím, jak se mi zrychluje dech, když i on ze mě pomalu stahuje zbytky oblečení.

V Michaelově náručí okamžitě zapomínám na veškeré pochybnosti. Jestli jsem vůbec někdy váhal na čí stranu se přiklonit, teď jsem pevně rozhodnut zůstat s ním až do konce. Jsem připraven nabídnout mu svou pomoc, ať už bude žádat cokoliv.

*

„Zítřejší noc se s ním utkáme,“ Michael leží vedle mě s hlavou opřenou o moje rameno a prsty se mi zamyšleně probírá vlasy.

„Ještě si mi neřekl, co mám udělat.“

„Budeme mít dost času, abych ti to ukázal.“

„Včera tady byl.“

„Cože?!!“ vyhrkne Michael, který okamžitě pochopí, o kom mluvím. „Co ti říkal?“

„Abych ti nevěřil. Abych ti nepomáhal, protože mě jenom využíváš a až ti pomůžu vyhrát, zbavíš se mě. Říkal, že si zabil Annu, že si …démon.“

Ty blankytně modré oči se na mě zadívají a já v nich čtu úžas, nejistotu a snad i vztek.

„Věříš mu?“ zeptá se po chvíli a upře na mě rozčarovaný a trochu smutný pohled.

„Samozřejmě, že ne,“ prsty se jemně dotknu jeho tváře. „Jak bych mu mohl věřit něco takového?“

„Zkusí všechno, aby nás rozdělil,“ řekne Michael a vděčně se na mě usměje. „Nesmíš mu věřit, Tome.“

„To víš, že mu nevěřím,“ natáhnu se k němu a spojím naše rty v krátkém polibku. „Nikdy bych tě nezradil.“

Někde hluboko v mém srdci se vynoří myšlenka. Strašlivá a děsivá. Uvědomím si, že už mi na pravdě nezáleží. I kdyby byl Michael doopravdy démon, stejně bych s ním zůstal. Protože opustit ho nedokážu.

„Zítra to skončí. Porazíme ho a on už se mezi nás nebude plést.“

Mlčky si prohlížím tu nádhernou tvář přede mnou. Co se asi stane po zítřejší noci? Co se stane, až boj skončí? Co udělá Michael?  Já znám odpověď, ale nechci si ji připustit. Co udělá Michael? Opustí mě.

„Na co myslíš?“ zeptá se a palcem mi jemně přejede po spodním rtu. Pohled do jeho tváře mě ještě více rozesmutní. On odejde. Vím to.

„Miluju tě,“ zašeptám slova, která jsem za ty roky skoro zapomněl říkat. Nepoví na to nic. Jen se nádherně usměje, nakloní se blíž a políbí mě. 

*

Pomalu se rozednívá. Temnotou začíná opatrně pronikat světlo, které přináší rozbřesk. Pouliční lampy za okny jedna po druhé zhasínají. Přichází nový den a já se v duchu ptám, co mi přinese.  Nemohl jsem spát. Na rozdíl od mého mladého společníka, který se zavřenýma očima oddychuje v mém náručí. Dívám se na něj, prohlížím si každý detail jeho obličeje. Jak málo o něm vím. Jak málo znám jeho myšlenky, přání a touhy. Nemám ponětí o jeho životě, netuším ani, co vlastně je. Nikdy nebudu schopen proniknout do jeho světa, nikdy nepochopím jeho činy a slova. V duchu si přeji, aby byl Michael člověk. Chci, aby byl jako já. Obyčejný člověk, abych ho měl jen pro sebe. Ale není to možné a já to vím.

Svítá. Za okny se objeví první paprsky slunce, které se vynořují mezi šedí pochmurného města. Bez valného zájmu sleduji, jak do pokoje pomalu proniká narudlé ranní světlo, ale krásná hra barev mě ani trochu neupoutá. Žádná krása světa se nemůže rovnat té, která právě tiše spí v mém náručí.

Vyklouznu z postele a opatrně, abych ho neprobudil, zamířím do zchátralé koupelny. Připadá mi jako zázrak, že tady ještě vůbec teče voda. Opláchnu si obličej a zadívám se na svou tvář do popraskaného zrcadla, které visí nad začernalým umyvadlem. Není toho moc k vidění. Můj obličej je pořád stejný, jenom já se uvnitř cítím jako bych za těch posledních pár dní zestárl o dvacet let. Tolik se toho změnilo. A hlavně jsem se změnil já.

Vyjdu z koupelny a vrátím se do pokoje k Michaelovi. Ještě pořád spí. Snad nikdy nevypadal tak nevinně a bezbranně jako právě teď. Posadím se na zem k vyhaslému krbu a dívám se na něj. Chci si do paměti zapsat každý tah, každý rys jeho obličeje. Chci si do mysli vypálit jeho obraz, protože vím, že se z pohledu na něj nebudu těšit dlouho. Možná mám poslední příležitost. Možná už dnešní noci odejde. A možná to odloučení nepřežiji…

„Tome?“ Posadí se na posteli a jeho nebeské oči se rozhlédnou kolem. Když mě spatří, usměje se. „Co tam děláš?“

„Přemýšlím.“

„O čem?“  Všimnu si, jak se otřese zimou. Je tady skutečně trochu chladno, ale já si to uvědomím až teď.

„O tobě,“ odpovím krátce a vstanu ze země.

Jeho oči se usmívají, vypadá šťastně a spokojeně.  Natáhne se pro další deku a zabalí se do ní.  

„Je ti zima?“ Zamířím k němu a celou dobu z něj nespustím pohled.

Pořád mlčí a sleduje, jak se posadím k němu na okraj postele. Stále si ho prohlížím, jako by to bylo poprvé, co ho vidím. Jeho tvář je tak nepopsatelně nádherná, že bych se na ni vydržel dívat po celou věčnost a ještě bych se té krásy nenabažil. Jak tam tak sedí s pomněnkovýma očima a plavými, trochu rozcuchanými vlasy, které mu lemují tvář, vypadá opravdu jako anděl. Skoro mám strach se ho dotknout. Jako by byl jen nádherný přízrak ze snu, který se musí rozplynout. Ale on není žádný přelud. Je skutečný a co víc – patří mi. Zatím.

*

O několik hodin později ještě pořád ležíme v posteli a bezstarostně si povídáme jako by neexistoval žádný noční souboj, na který bychom se měli připravovat. Trochu mi to dělá starosti. Michael se vůbec nemá k tomu, aby mi vysvětlil, co po mě bude chtít. Neřekl ani slovo o tom, jak přesně mu mám pomoci. Místo toho se stále jen usmívá, vtipkuje, je plný optimismu. Netrápí ho žádný strach z nadcházejícího střetu, je si jistý svým vítězstvím. Nedokážu s ním to nadšení sdílet. A i když je jeho veselost nakažlivá, v hloubi duše mě pořád tíží obavy.

„Kdy mi ukážeš, jak ti mám pomoci při souboji?“ zeptám se ho už po tolikáté.

„Není na tom nic těžkého,“ mávne rukou. „Pochopíš to hned.“

„Chtěl bych to vědět teď,“ trvám na svém.

Dlouze se na ně zadívá, pak natáhne ruku a sevře v ní mou dlaň. „Až se střetneme, musíme se spojit. Má mysl a ta tvá. Lidská, smrtelná. Pak získáme dostatečně velkou sílu, abychom vyhráli.“

„Ale jak…“

„Ukážu ti to,“ přeruší mě a pustí mojí dlaň, aby mohl natáhnout svou ruku k mé hrudi. Prsty mi přejíždí po prsou, až se zastaví na místě, kde ucítí pravidelné bušení mého srdce.

„Zavři oči a uvolni se,“ přikáže a já ho uposlechnu. S rostoucí panikou si uvědomím, že bušení mého srdce se zpomaluje. Tlukot ustává, ustává… Prudce otevřu oči a chci Michaelovu ruku od sebe odtáhnout.

„Věř mi,“ řekne jemně a zadívá se na mě. Pohled do jeho očí mě trochu uklidní. „Prosím, neublížím ti,“ zašeptá a já ukolébán jeho sametovým hlasem znovu zavřu oči. 

Upadnu do podivného bezvědomí, přesto stále vnímám okolí. Cítím podivný pohyb v mé mysli. Cizí myšlenka bloudí v hladkých záhybech mého podvědomí a prodírá se hlouběji a hlouběji. Impulzivně se vzepřu té cizí síle, která se snaží proniknout do mého mozku.

„Nedělej to,“ uslyším Michaelův tichý hlas. „Otevři mi svou mysl. Uvolni se.“

Poslechnu. Nemohu jinak. Nechám Michaelovy myšlenky, aby pronikaly stále více do mého vědomí. Až na samé dno, až na samou hranici nevědomí, až k síle ukryté hluboko pod všemi vrstvami mé mysli. K síle, o které jsem vůbec neměl ponětí, že ji mám.

Jeho mysl se celá přelije do mé, naše myšlenky se propletou do sebe, až se bojím, že se už nikdy zpátky nerozmotají. Nejsem schopen vládnout svým tělem, nedokážu se ani pohnout.

Vnímám impulsy energie, které probíhají mým tělem, vzdáleně si uvědomuji dotek Michaelovy dlaně na své hrudi. Mé bezvládné tělo je vydáno na milost a nemilost té nelítostné síle v mojí mysli. Pak několik okamžiků necítím nic. Vůbec nic. A pak… vidím Michaelovu mysl odhalenou mým vědomím. Vnímám každý jeho pocit, myšlenku, i když jím nerozumím. Obrazy v Michaelově mozku se zdají tak strašně komplikované, obtížně čitelné pro obyčejné lidské chápání. On však ve mně umí číst jako v otevřené knize. Jsme spojeni. Jedna mysl propletená s druhou tak pevně, že si nedokážu představit, jak se zase rozdělí. Jsme navzájem prostoupeni, zaklíněni do sebe jako by to mělo být navěky.

A najednou… ve zlomku vteřiny je konec. Ucítím Michaelovy rty na svých a znovu vnímám všechno kolem. Jsem jediným pánem své mysli i svého těla. Ani jsem nepostřehl chvíli, kdy se naše myšlenky rozpojily.

„Tak co spokojen? Není na tom nic těžkého.“

„Je to úžasné,“ vydechnu a zadívám se na něj pohledem plným ohromení.

„Líbilo?“ usměje se a rty se krátce dotkne mé tváře.

„Ale to není všechno,“ napadne mě.

„Ne,“ připustí a zamyšleně se prsty dotkne pramenů mých vlasů. „Večer budeme bojovat. Společně. Spojíme se, jak jsem ti teď ukázal,  a já využiji sílu tvé mysli společně s mojí.“

„Je to nebezpečné?“

„Mohlo by být,“ smutně se na mě podívá. „Pro tebe. Pravděpodobně se pokusí nás od sebe násilím rozdělit. Když se mu to podaří, přijdeš o rozum.“

V očích má výraz, ze kterého se nedá nic vyčíst. Ale já chápu, co po mě chce a jsem ochoten to riskovat. Už dřív mě napadlo, že po mně bude žádat, abych vsadil svůj život. Ale kvůli němu bych udělal cokoliv. 

„Mrzí mě, že jsem ti to neřekl dřív,“ ozve se znovu a pohladil mě po tváři. „Nechci, aby se ti něco stalo.“

„Udělám to pro tebe,“ beru do dlaně tu jeho ruku, která mě hladí, a políbím ji. „Udělám pro tebe cokoliv.“

„Nemusíš se bát,“ zašeptá a nakloní se ke mně ještě blíž. „Jsem silnější než On. Nedokáže nás oddělit. Nedovolím mu, aby ti ublížil.“

„Věřím ti,“ přikývnu a lehce ho políbím. „Společně ho porazíme.“

„Ano,“ usměje se. „Společně ho porazíme.“

*

S přibývajícím časem ve mně narůstají obavy. Stále se nemohu zbavit strachu z nadcházejícího střetu. Jak pomalu přichází večer, stupňuje se i má nervozita. Napadá mě, že tenhle den byl nejstrašnější a zároveň nejkrásnější v mém životě. Nejstrašnější kvůli té ochromující nejistotě, obavám a čekání na hodinu, kdy se vše rozhodne. Nejkrásnější, protože jsem mohl celý den být s Michaelem. Ty chvíle, které jsem strávil v jeho náručí, se nedaly ničím zaplatit. Jeho doteky a polibky mě vždycky zbavily všech starostí, bouřily v každé buňce mého těla. Chtěl jsem, aby to nikdy neskončilo. Ale stalo se. Den pomalu ustoupil přicházející noci a čas se nachýlil.

Dívám se na Michaela, jak se obléká. Černé džíny a triko. A přes to dlouhý kožený plášť, ve kterém vypadá starší. Když ho tak pozoruji, zmocní se mě strašná nechuť k tomu někam jít. Nechci s nikým bojovat, nechci hrát roli ve střetu, kterému nerozumím. Toužím jen po tom, aby se Michael vrátil ke mně do postele, a my se místo očekávaného souboje celou noc milovali.

Ale to nejde a já si to dobře uvědomuji. Vstanu z postele a i já se začínám oblékat. Vlastně ani nevím, kam půjdeme. Michael už stojí u dveří z bytu, zatímco já si ještě dopínám knoflíky od košile.

„Tak pojď,“ vybídne mě a společně vyjdeme ven do temné noci.

Po cestě oba mlčíme. Kráčím vedle Michaela a bezmyšlenkovitě sleduji prázdné ulice ponořené do tmy. Po chvíli mi dojde, kam směřujeme. K místu, kde byla zavražděna Anna. Ovšemže. Co jiného by bylo příhodnější než tohle?

A jsme tady zase. Stejné místo, stejně hnusné a odporné. Hnijící odpadky, zvratky, povlávající pásky z policejního zátarasu. Hnusný pach hniloby. A taky pach krve a smrti. To hlavně. Celé to místo je nasáklé mokvavou pachutí krve, chce se mi z toho zvracet.

„Nesnáším tohle místo,“ přeruším poprvé ticho a zadívám se na Michaela.

Jeho výraz je soustředěný, oči těkají sem a tam. Napětí téměř hmatatelné. Náznak nejistoty se objeví i v té dokonalé tváři.

„Co teď?“ zeptám se a rozhlédnu se po prázdné ulici.

„Budeme čekat,“ ozve se konečně, aniž by se na mě podíval, a zamyšleně sleduje okolí.

„Víš jistě, že přijde?“

Michael neodpoví, stále se ostražitě rozhlíží. Pořád si nedokážu představit, co se odehraje dnešní noci. Jsem tady, protože mě o to požádal Michael, ale podstatu toho všeho nechápu. Poprvé mě napadá, jestli mi to za to stojí. Jestli mám vůbec právo zasahovat do něčeho, čemu nerozumím. Pomáhám Michaelovi. Ale co vím o jeho myšlenkách, o jeho plánech? Co vím o něm? Mám pocit, že přijít sem byla chyba. Jenomže teď už nemohu couvnout.

Konečně se nahoře v ulici mezi stíny objeví vysoká postava. Zatají se mi dech a srdce mi skoro vypoví službu, když si uvědomím, že to začalo.

Jsi zbabělec…

Myšlenka, kterou vyslal zelenooký cizinec, se zhmotní v mé mysli a já ztuhnu očekáváním. Ta dvě slova nepatřila mně. Rozhovor obou bytostí by se mě neměl týkat, přesto ho slyším.

Nepřišel jsem s tebou diskutovat. Je čas se utkat.

Ano. Je čas.

Všechno se odehraje příliš rychle. Michael se v okamžiku kratším než úder srdce objeví u mě a pevně sevře moji ruku. Vysílá proud energie proti tomu druhému, ještě vidím, jak zelenooký protivník zakolísá a potom už nejsem schopen vládnout svým tělem ani svou myslí.

Opět se spojím s Michaelovým vědomím, ale tentokrát se to celé stane daleko rychleji než dopoledne v bytě. Během okamžiku se naše myšlenky propletou a přisají k sobě. Prudkost s jakou se naše vědomí střetnou, mi skoro vyrazí dech. Nedokážu vnímat průběh souboje. Nevidím nic než tmu. Cítím vlny energie, které víří kolem i uvnitř mé hlavy.

Vydrž, vyhráváme.

Michaelova slova se zhmotní v mé mysli a já doufám, že už to brzy skončí. Ale poryv myšlenek a energie v mém vědomí neustává. Najednou v mozku pocítím pohyb další síly. Není to Michael. Ta síla proniká záhyby mé mysli a snaží se vytlačit Michaelovy myšlenky.

Postav se mu.

Vzdáleně slyším ten příkaz, na okraji zorného pole spatřím záblesky světla křižující se kolem. Pokouším se zastavit tu cizí sílu, která se vetřela do mé mysli. Soustředím se na vědomí našeho protivníka a stavím proti jeho postupu vysoké myšlenkové hradby. Musím ho dostat ven z hlavy. Dřív než nás s Michaelem úplně rozdělí.

Povedlo se! Ustupuje a Michaelovy myšlenky se znovu pevně propletou s těmi mými.

Nedokáže nás rozdělit.

A to už boj pokračuje. Mentální smršť ještě zesílí a mě pomalu opouští síla. Pokud se náš nepřítel znovu pokusí proniknout do mé hlavy, už mu vzdorovat nedokážu. Michael se však drží mé mysli tak silně, že ho nic nemůže odtrhnout.

Tome, poslouchej.

Ty dvě slova ke mně proniknou téměř na pokraji slyšitelnosti. Skoro je nezaregistruji, ale jsou tady. A nepatří Michaelovi. Osloví mě ten druhý! Další lest.

Vypadni! Vysílám k němu myšlenku ostrou jako břitva.

Nepomáhej mu, Tome. Ještě je čas…

ZMIZ!! Cítím Michaelův vztek, který přímo sálá z toho jediného slova, které vyslal k nepříteli. I mě v žilách pulzuje hněv, že se mě opovážil oslovit během boje. Snad už pochopil, že jsem si strany vybral.

Chtěl si vědět, kdo zabil ty dva lidi, ozve se znovu. A i když jsem ho chtěl opět vypudit z mé mysli, zarazím se. Zajímá mě, kdo je vrahem. Neměl bych to dělat, ale přesto na okamžik otevřu svou mysl, aby mi mohl odpovědět.

Kdo?

Zlomek vteřiny nato pocítím obrovskou vlnu energie, která se vzedme a pronikne mou myslí až k vědomí toho druhého. Cítím obrovský náraz a jeho hlas umlkne. Michael s neuvěřitelnou silou obsadí každou mou myšlenku a vytlačí z nich jakýkoliv pokus toho druhého o spojení se mnou.

NESMÍŠ HO POSLOUCHAT!! Chce odlákat tvou pozornost! Chce nás rozdělit!

Síla s jakou Michael vypálí těch několik slov do mé mysli, mě skoro srazí na zem. Ale zelenooký protivník se nevzdává na spojení se mnou. Znovu a znovu útočí na hradby mého vědomí, které kolem mé mysli vztyčil Michael. Já sám už nemám sílu se bránit. Jsem k smrti vyčerpaný a vnímám i Michaelovu únavu. Náš protivník musí být na dně svých sil, ale přesto neustává s pokusy o proniknutí do naší spojené mysli. Nakonec jeho útoky začnou slábnout, až ustanou docela. Ještě chvíli cítím pulzování energie, kterou Michael vysílá proti teď už neškodnému protivníkovi.

Je konec.

V jediném okamžiku se naše vědomí rozpojí a já klesnu na zem naprostým vyčerpáním. Hlava mi třeští, v ústech cítím krev, lapám po dechu. Jsem tak slabý, že se nedokážu pohnout. Opatrně otevírám oči. 

Několik metrů ode mě nehnutě leží zelenooký protivník, těžce dýchá, obličej strhaný vyčerpáním. Jeho doširoka rozevřené oči těkají z místa na místo, ty krásné smaragdové oči jsou ty tam. Ta sytá zeleň se vytratila, překryl jí šedý povlak. Lesk jeho očí vyhasl, jeho moc byla zlomená, prohrál.

Celá ulice vypadá jako by se kolem přehnalo tornádo, lampy jsou rozbité, popelnice převrácené, okna vymlácená. A na všem leží temná noc a bezbřehé ticho jako by se nic nestalo.

Opatrně se otočím a hledám Michaela. Stojí za mnou, vzpřímený, hrdý, oči mu planou vítězstvím, jeho tvář září nově nabytou mocí. Shlíží na mě a já upřeně hledím do jeho tváře, která je celá změněná přestálým bojem. Obličej má napjatý, ty modré tůně sálají vnitřním žárem jako by chtěly spálit každého, kdo se na ně podívá.

„Vyhráli jsme,“ šeptám směrem k němu.

Zasměje se. „Vítězství,“ zopakuje po mně jako by chtěl okusit chuť toho slova ve svých ústech.

Poražený se pomalu zvedá ze země. „Pomohl jsi zvítězit démonovi.“ Ta slova patří mně.

„Jemu nezáleží na tom, kdo z nás zvítězí,“ odpoví Michael a tón jeho hlasu je děsivý.

„Možná mu záleží na tom, kdo zabil ty dva lidi. Dívku Nelu a toho mladého barmana.“

„Kdo to udělal?“ zeptám se rychle a tázavě se dívám na zelenookého muže.

„Ty to opravdu nevíš? Ani teď to ještě nevíš?“

Jsem zmatený, jak bych to mohl vědět? Michael mlčky přihlíží našemu rozhovoru. Nesnaží se přerušit slova toho druhého.  

 „Ach Tome,“ povzdechne si muž a hledí na mě s lítostí v očích. Ty jsou už obyčejné. Lidské.

„Ty si je zabil.“

Úplně ztuhnu. Nevím, jestli se tomu mám smát nebo ho brát vážně. Jak bych to mohl být já? Snad vím, co jsem udělal? Snad jsem pořád zodpovědný za své činy. Nebo… ne?

„To je nesmysl,“ protestuji chabě. „Já to neudělal. Nepamatuju si…“

„Nepamatuješ si to, jistě,“ přeruší mě muž. „Jak bys mohl. A já byl hlupák, že jsem na to nepřišel dřív. A přitom to bylo tak jasné.“

„Co to má znamenat?!!“ Zmateně se podívám na zelenookého muže a pak na Michaela, který má v očích nepřítomný a lhostejný pohled.

„Zabil si. To On tě postrčil. To On tě k tomu dohnal. Krev na tvých rukou ti dala moc, kterou potřeboval. Ale dobře věděl, že by ses s tím nikdy nesmířil a tak tě nechal zapomenout. Tvá mysl i tvá duše zůstala na povrchu nedotčená. Ani ty sis nebyl vědom toho, co si udělal. Tak tvé myšlenky zůstaly čisté a já neprokoukl jeho záměr. Opět jsem ho podcenil. Myslel jsem, že s někým jako jsi ty, mě nemůže porazit. On potřeboval vraha, jen takový člověk mu mohl zajistit vítězství. A On toho člověka měl celou dobu u sebe a já na to přišel až teď.“ Podívá se na Michaela, ve tváři vepsané skoro něco jako obdiv. „Opravdu geniální tah."

„Co to říkáš?!! Já přece nejsem žádný vrah!! To je lež!!“ S nadějí se obrátím na chlapce, který mlčky stojí vedle, jako by se ho to ani netýkalo. „Řekni něco! Ty to musíš vědět. Co je pravda?“

Michael mlčí. Jeho oči mě nelítostně probodávají a celou moji bytost pohltí hluboké zoufalství. Nedokážu to pochopit. Nedokážu to přijmout. Já bych přece nebyl schopen něčeho takového.

„On ví, že mluvím pravdu. Celou dobu tě jen využíval a ty si ho slepě poslouchal. Je to démon. A teď to konečně vidíš i ty.“

Hledám nějaký logický bod v tomhle šílenství. Hledám v Michaelově tváři slitování, přeji si, aby překřičel slova toho druhého. Ale on jen mlčí a nelítostně se na mě dívá. A já pochopím…celou dobu jsem to vlastně věděl. On je Démon. Démon, který mě využil ke svým účelům. A já mu ochotně pomohl vyhrát.

Je to jako zlý sen. Myšlenky v mé hlavě jako by se zbláznily a v tu chvíli si vzpomenu. Na každičký okamžik. Tu noc jsem Nelu neopustil v jejím bytě. Ne. Bylo to jinak. Ještě pozdě v noci jsme někam jeli. Možná ke mně? A pak jako by se to všechno slilo v jeden příšerný zmatek, bolest, utrpení. Zastavil jsem… rudý závoj šílenství a zuřivosti. V uších mi zazněl její zoufalý křik. Pak výstřel z mé zbraně. A ještě jeden. A další. Náraz těla o zem.  

Ne, tohle ne. Prosím tohle ne.

A Stein? I jeho jsem zabil. Ten večer, kdy jsem ho sledoval. Byl jsem jako šílený. Ovládnutý zuřivostí, posedlostí. Zastřelil jsem ho. Ani nevím proč. Takový zmatek!! Co mi v tu osudnou chvíli běželo hlavou? Nevím. Nepamatuji si!

To jsem nebyl já. Nebyl jsem to já.

Já…nechtěl.

Naposledy pohlédnu na Michaela a pátrám v jeho výrazu po nějakém pochopení nebo aspoň slitování. Ale nedočkám se ničeho. Jenom studeného pohledu těch ledově modrých očí. 

„A já idiot tě miloval,“ zašeptám směrem k němu. Nehne ani brvou a já musím pryč,

Už tady nemohu zůstat ani o vteřinu déle. Aniž bych se ohlédl, rozběhnu se nahoru ulicí. Ani jeden z nich se nepohne, nikdo mi nebrání v odchodu.

Nerozeznávám směr ani cíl své cesty. Jen běžím. Chci zmizet z tohohle prokletého místa. V hlavě mi neustále zní zoufalý křik mých dvou obětí. Pořád to nemůžu pochopit. Nemůžu to přijmout. Myslím, že zešílím. Jeden příšerný obraz střídá druhý. Jemná tvář Nely zkřivená bolestí, strachem a překvapením. Její bílá kůže poskvrněná stříkanci krve. Roztříštěná hlava toho muže. Jeho bezvládné tělo. Ale všechny ty obrazy najednou překryjí jiné vize. Snad ještě bolestivější. Modré nebeské oči. Nevinná andělská tvář. Jeho rty, jeho doteky, jeho objetí.

Už nedokážu kontrolovat své myšlenky, své činy. Nevím, kde jsem. Každý krok je krokem do neznáma. Už nevím, nevidím, jsem ztracen…

*

Otevírám oči. Znovu alespoň částečně vnímám okolí. Jsem zpátky doma. V bytě. Sedím v křesle, mé bezvládné tělo mě neposlouchá. Nevím, jak jsem se dostal až sem, ale nezajímá mě to. Kolem je tma. Ještě pořád je noc. Slyším šumění deště, zvuky kapek dopadající na plechovou střechu. Ale já si ničeho z toho nevšímám. Mou hlavou bouří myšlenky, které snad nemohou patřit skutečnosti. Zoufalství a trýzeň mě pohlcují. Už nemůžu dál. Už to nejde. A Michael je pryč! Paradoxně mi už nezáleží na tom, co jsem udělal. Nemyslím na to. Snad nejvíc truchlím kvůli něčemu jinému. Někomu jinému. Uvědomuji si, že ať už je Michael cokoliv, nedokážu ho vypudit ze své mysli. A co hůř, nedokážu ho vypudit ani ze svého srdce.

Je to démon. Vrah. To on zabil Annu, ať už mi tvrdil cokoliv. Je to vrah. A já taky! Co na tom teď záleží? Chci za ním. Chci být s ním. Jsem tou myšlenkou posedlý.

V tlumeném, neonovém světle pouliční lampy se zaleskne šedivý obrys zbraně. Nepamatuji si, jak se tam dostala, ale na tom sotva záleží. Leží na nočním stolku. Chladný kov revolveru. Bezmyšlenkovitě vstávám a beru ho do ruky. Tíha zbraně v mé dlani je jako vysvobození. Mé rozbouřené myšlenky se slévají k jednomu bodu, k jedné věci. Celou svou bytostí se upínám k té studenému věci ve svých rukou. A je to tu zas. Ten opojný hlas zapomnění. Ten hlas, který mě nabádá k útěku, hlas mého zoufalství a stejně tak mé naděje.

Pomalu zdvíhám ruku se zbraní ke své hlavě. Chladná hlaveň se dotýká mého spánku. Mým tělem proběhne vlna vzrušení při myšlence na smrt. Jsem klidný, odhodlaný. Myslím na spoušť zbraně, žádné jiné myšlenky mě nerozptylují. Všechny ostatní jsou nicotné proti té jediné, která rozhoduje o životě a smrti. O mém životě nebo o mé smrti. Tohle už jsem jednou zažil. Stejně jako před pár dny, i tehdy jsem měl hlaveň zbraně u spánku. Tenkrát jsem neměl odvahu to udělat. Jenomže teď je to jiné. Už nemám na výběr. Musím uniknout. Nedokážu pokračovat. Je konec. Zavírám oči a na několik okamžiků se mi v mysli objeví obraz mého modrookého anděla. Ano, je to možná démon, ale pro mě bude vždycky tím nádherným nebeským stvořením. Nedokážu ho nenávidět. Ani po tom co udělal.  Vidím před sebou jasně jeho tvář, jeho nádherné oči. Ty oči, které nemá žádná jiná bytost na světě.

A teď ho ztrácím navždy.

Tisknu spoušť zbraně. Ohlušující rána, okamžik zmatku, strachu. Ledový dotek smrti, padám dolů. Pořád dolů do temnoty. Pohlcuje mě…

Epilog ►