Nekonečná noc - Prolog
Šedá ulice bezejmenného města, slaný déšť skrápí špinavou dlažbu a stroužky vody odnášejí kal a bahno. Je slyšet jen nudné a jednotvárné staccato kapek, které dopadají na kapoty stojících aut a rozstřikují se kolem do vějířků slz. Vlahá vůně deště se marně pokouší překrýt dusný a nedýchatelný pach velkoměsta.
Na vylidněné ulici mezi přívaly vody stojí muž. Nevadí mu déšť, nechává se jím dobrovolně objímat, sám nastavuje tvář padajícím kapkám. Padají a padají, klouzají mu po obličeji až na krk, zmáčí mu oblečení. Hlava zvrácená dozadu, smaragdové oči přivřené, mokré prameny černých vlasů poletující kolem tváře, rty, jež něžně líbají krůpěje deště.
Prší… Snad jako by nikdy nemělo přestat. Šedé mraky zakrývají oblohu, jeden přes druhý. Závoje krůpějí se snáší k zemi.
Prší…stále hustší déšť, který oslepuje. Něžný šum se mění v dunění těžkých kapek, které na silnici splývají v nezastavitelné proudy. Provazce vody bičují střechy a dlažbu.
Prší…
Žena zamčená v temné, chladné cele upírá oči na okno a ocelové mříže. Naslouchá dunění deště, myslí na vlahé kapky, které zmáčí pochmurné dláždění vězeňského dvora. Ozvěny dozorců - jejich hlasů a kroků - na chodbách, stále dokola a pořád znovu. Stejně jako celá její ztracená existence. Navždy odsouzena k zatracení. Ty roky, které zbývají, ty hodiny, které ubíhají, tak strašidelně pomalu a někdy děsivě rychle. Zbytečné a bezvýznamné dny, které se střídají jeden jako druhý. Až do konce života znovu a znovu. Života? Tohle není život! Tohle je pomalé umírání, uhnívání rozumu i duše, vše co ještě zbývá, co zadusí šílenství běžících dnů, prázdnota, nicota, beznaděj.
Pohled ven oknem. Pohled ven na šedou ulici a závoje deště a toho muže. Ještě pořád stojí mezi přívaly vod, možná je ani nevnímá. Kde se asi toulá jeho vědomí? Zdrogované, opilé, zasněné? Co by dala za to, kdyby mohla jako on nastavit tvář dešti, kdyby mohla projít tou zdí ven na šedivou, promáčenou ulici. Jenom jednou, aspoň jednou, naposledy. Co by dala…
Co bys dala?
Cizí myšlenka, lehká jako motýl, ale s oslepující silou se jí vpálila do mysli. Copak už zešílela? Copak už ji opustil i ten zbytek rozumu?
Co bys dala výměnou za svobodu?
Kdo si? Ptá se…zešílela?
Co bys dala?
Cokoliv!
Výborně…
